Festival Pohoda 2010
Čtrnáctý ročník slovenského festivalu Pohoda se tentokrát po loňském neštěstí opět postaral o krásný víkendový zážitek nejen hudební, ale i společenský. Tak jako nebe nad trenčínským letištěm bylo od čtvrtka do neděle prakticky bez mráčku, v podobném duchu lze hovořit i o samotném dění na něm.
Mezi koncerty se samozřejmě našly jak skvělé, tak i více či méně průměrné, až ty zcela nepovedené, což ovšem organizátoři jen těžko ovlivní. Co je však (společně s návštěvníky) zcela v jejich moci, je festivalová atmosféra, která je na Pohodě až nebývale přátelská a vřelá, a také celkové zázemí a starost o návštěvníky, jež jsou mezi evropskými festivaly na jedné z nejvyšších úrovní vůbec.
Trenčínský festival se během několika málo let vypracoval v důležitou letní hudební událost, kterou by žádný fanoušek „alternativních“ hudebních žánrů neměl přehlédnout. Široké žánrové rozpětí, které vedle sebe (v praxi z letošního ročníku) snese Mozartovo Requiem a Vivaldiho Čtvero ročních období, elektronické legendy Leftfield, afrokubánské Orchestra Baobab či (mimochodem výborné) elektropunkové Bang Bang Eche z Nového Zélandu, zároveň hodně vypovídá i o otevřenosti samotných návštěvníků, kteří jsou schopni nejen skousnout, ale především si užít na papíře (možná) sebeabsurdněji vypadající program, který pro ně každý rok připravuje tým kolem Michala Kaščáka. Na Pohodu se zkrátka jezdí za kvalitním hudebním line-upem podporovaným všemožnou další doprovodnou kulturou (od divadelních a filmových představení přes taneční workshopy a tematické diskuse až po oficiální slovenské finále break dance battle a celodenní programy na „stagei“ pro ty nejmenší – v souvislosti s onou pestrostí se však zároveň vtírá otázka, zdali na hudební festival ještě patří například pouťové atrakce…), přičemž je zdánlivě nepodstatné, kdo konkrétně se o ony hudební zážitky ten který rok postará.
Letos se o ně postarali z hlavních hvězd na srdcovém plakátu největším písmem zaznamenaní Leftfield (jeden z pouhých jedenácti koncertů během tohoto léta!), Ian Brown, Scissor Sisters, José González, The XX, Stranglers, Autechre nebo Klaxons. Jestliže Leftfield s přehledem ustáli svou nelehkou pozici a během devadesáti minut v navazujícím live setu takřka dokonale odprezentovali největší hity ze dvou vydaných desek (Original, Afrika Shox, Afro-Left, Release the Pressure, Phat Planet…), pak Autechre (opět za naprosté tmy a absence jakékoli skladby ze studiových nahrávek) či The XX odehráli koncerty, jež v subjektivních hlediscích vyvolaly daleko více rozporuplných reakcí, a Ian Brown pro změnu už zcela objektivně své nikterak povedené vystoupení po pódiu spíše „odskákal a odtleskal“, než odzpíval (falešné tóny byly až nepříjemně hojným zjevením).
Černí koňové Crystal Castles, Friendly Fires, Does It Offend You, Yeah?, případně These New Puritans častokrát (úspěšně) šlapali svým slavnějším a známějším konkurentům na paty, ale o nic menších radostí se člověk dočkal i u skupin, které do příjezdu na festival prakticky neznal. James Brown v sukních aka Sharon Jones předvedla s desetičlenným bandem The Dap-Kings rozparáděný funk, senegalští Buena Vista Social Club neboli Orchestra Baobab zase výtečnou africkou podobu latina a francouzští dance-elektro punkeři Sexy Sushi ukázali, že umí ještě lepší (rozumějte ostřejší a syrovější) show než jejich mnohem slavnější „kolegové z žánru“ Crystal Castles. A především dva mladí Slováci Ink Midget a Pjoni, kteří ve čtvrtek večer po Stranglers odehráli výtečný osmdesátiminutový set z vlastních tracků stylově kdesi na pomezí Autechre, Clarka a Fuck Buttons (sic!).
Zvládnout celou hudební nálož je pro jednoho každého návštěvníka samozřejmě mimo fyzické síly a možnosti (pokud tedy nevládne uměním sebenaklonování), takže mu nezbývá než intuitivně dávat přednost tomu před oním, z čehož pak v praxi vyplyne například účast na skvělém setu brazilského DJe Maga Bo (rychle a dobře míchal dubstep s arabskými motivy, drum’n’bassem, ale i rovnými „urban beatz“), absence na „prý“ úžasném koncertu kanadských Japandroids či pro změnu „propadákovém“ představení herečky/zpěvačky Juliette Lewis.
Nekomplikovaným a rychlým přesunům mezi jednotlivými koncerty napomáhaly prakticky (až na exponované dopolední období) neexistující fronty jak u toi-toiek, tak u stánků s pivem či Kofolou, které měl návštěvník častokrát načepované dřív, než je vůbec stačil zaplatit. Co ovšem mohlo být lepší, byla nabídka festivalového jídla, která postrádala výraznější pestrost především u vegetariánských pokrmů. A když už přišla řeč na (do maximální možné míry eliminované) zástupy čekajících – ty byste letos pohledali i u vstupu do samotného areálu, který byl až neuvěřitelně plynulý. Jestli se někde tvořily „zástupy“, tak to bylo především u areálem projíždějících hasičských vozů, které proudy studené vody osvěžovaly horkem znavené návštěvníky, již se hasičům odvděčovali oslavným skandováním. Nejen hudebním skupinám dostávalo se na letošní Pohodě zaslouženého potlesku…
Zakončení celého čtrnáctého ročníku ekumenickou bohoslužbou, kterou organizátoři plánovali v minulosti již několikrát, ale dotáhnout ji do úspěšného konce se podařilo až letos, bylo silnou emotivní tečkou, která jen potvrdila výjimečnost a žánrovou nevymezenost tohoto klenotu mezi (nejen) československými festivaly. I Pohoda se samozřejmě ve svém dalším pokračování v roce 2011 může stát ještě lepším a dokonalejším festivalem, nicméně tento (z pohledu pořadatele určitě vůbec nejtěžší) ročník ukázal, že už je v mnoha ohledech téměř perfektním letním hudebním svátkem.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.