Film, nebo pokus o vraždu nevkusem?
Soutěž o nejhorší film roku má horkého favorita. Chlupatého Itala v mokasínech, který káže o nevěře a lásce. Jmenuje se Případ a nevěrné Kláry a prověřuje otrlost filmového diváka vskutku důkladně. Projekci protrpěl a dojmy zaznamenal náš recenzent.
NECHCETE ČÍST? POSLECHNĚTE SI CELOU RECENZI!
Michal Viewegh platí za velkého mistra povrchní literatury. Jeho knihy pracují s vzorci, které zaručují úspěch a pokud je něco činí snesitelnějšími pak to, že autor se k vlastní vypočítavosti úmyslně přiznává. Jaká hrůza, když se však poslední Vieweghova díla pokoušejí interpretovat filmaři. Už úspěchem ověnčený Román pro ženy byl ideálním snímkem pro zpestření úmorných víkendových nákupů značkového textilu, ovšem opravdu těžký kalibr vytáhli až italští producenti. Ti se rozhodli zfilmovat autorův román Případ nevěrné Kláry.
Vieweghovy syžety zacházejí banalitou a laciností proklatě daleko do hlubin nevkusu. Pokud se k otřepané historce o žárlivém Italovi a jeho krásné přítelkyni Kláře přidá řemeslné zpracování Roberta Faenzy, výsledek směle překračuje veškeré myslitelné hranice. Formálně je Případ nevěrné Kláry na úrovni erotických filmů, které v pozdních nočních hodinách nabízejí komerční televize. Neuměle rozpohybovaná kamera, unylé herecké výkony, uši trhající postsynchron a vlezlá hudba, která evokuje Troškovy venkovské buran komedie. K tomu všemu přistupují dialogy, za něž by se měly udělovat přinejmenším podmínečné tresty - nesourodé žvanění o lásce, nevěře a žárlivosti postrádá jakoukoli logiku, jakýkoli smysluplný řád. Strašidelná surreálnost vynikne zejména ve chvíli, kdy si prkenní herci berou do úst jména jako Dante, Kafka nebo Jesenská.
Jakákoli autorská intence se rozpouští v příboji nelogicky poslepovaných vět, idiotských grimas a nesoudržných epizod, které se tvůrci snaží prokládat peprnými erotickými scénami. Ty zaujmou hlavně proto, že jsou při nich herci alespoň chvíli zticha. Scénárista a režisér Roberto Faenza řádí jako nadšený amatér, kterému se celé dílo rozkližuje pod rukama, ale on se směle řítí kupředu. Kam, to sám zjevně neví.
Případ nevěrné Kláry prostoduchým a začátečnickým provedením evokuje plytkou telenovelu. Podobně jako tento specifický žánr usiluje o velká moudra v prášku. Paušalizující výroky na téma vztahů mezi ženami a muži vzbuzují otázku po příčetnosti štábu a těch, kteří je byli ochotni s často vážnou tváří opakovat. Dojem pokřivené skutečnosti umocňují reálie vypulírovaných uliček staré Prahy a luxusních bytů. Už tak vykastrovaný a legračně nereálný film se posouvá kamsi do dimenze retuší z časopisu pro horních deset tisíc.
Hledat kladné stránky nemá smysl. Film, který nic neříká, nikam nesměřuje a nic si nemyslí vlastně ani žádné mít nemůže. Zatímco Michal Viewegh otřepanost svého spotřebního psaní dává hrdě najevo, filmová verze Případu nevěrné Kláry se tváří, jako by sdělovala něco zásadního a obecně pravdivého.
V zásadě dokonale vystihuje, že přihlouplá prostoduchost převlečená za úporné mudrlantství dokáže hořce rozesmát... vida, přeci jen klad.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
