FLASHBACK: Jak drzí The Jesus and Mary Chain převrátili osmdesátkový pop na hlavu

Ohlašované reuniony, koncerty, a dokonce i nové desky kapel, které svou zlatou éru datují kamsi do hlubin osmdesátých či devadesátých let, se v poslední době množí. Kromě shoegazeových pionýrů, jako jsou Slowdive nebo Ride, se tento trend nevyhnul ani Skotům The Jesus And Mary Chain. Ti se sice znovu zformovali už v roce 2007, o nové nahrávce však tehdy nepadla ani zmínka. Rok poté, co obdařili fanoušky živákem Barrowlands Live, ale parta seskupená okolo bratrů Jima a Williama Reidových protla mlčení: na březen 2017 chystají po dlouhých osmnácti letech nové album s názvem Damage and Joy.

V době, kdy byl punk pomalu prohlašován za mrtvý, vlády se mimo mainstream chopily postpunkové skupiny v čele s Public Image Ltd. a v hitparádách vládl bezpohlavní aseptický pop a rock s mesiášským komplexem, mohli působit The Jesus and Mary Chain jako hotové zjevení. Šílené střapaté účesy ve stylu The Cure, romantická image a hejskovský přístup a to všechno podpírané hlukovými stěnami, disonantními kytarami a živelným vystupováním.

Jistá míra punkové arogance a přidrzlosti byla na místě, v legendárním živém rozhovoru z roku 1985 kapela se slunečními brýlemi a znuděnými výrazy odpovídá na otázku, proč jsou punkovou komunitou tak dobře přijímáni, věcně a lakonicky: „Protože jsme strašně dobrý, protože jsme mnohem lepší než všichni ostatní, který jsou totálně na nic.“ Ironie, nadsázka i sarkasmus jistě hrály svou roli, nicméně v době, kdy bylo na spadnutí vydání debutu Psychocandy a vzduchem rotovalo jen pár singlů, měli vlastně svým způsobem pravdu. Takhle dobrá a zatraceně hlučná kapela do mainstreamu ještě nepronikla. The Jesus and Mary Chain přišli právě včas, aby rozčeřili stojaté vody osmdesátkového popu.

Už tehdy měli bratři Reidovi pověst enfants terribles britské rockové scény. Rozbíjení lahví a násilnosti na koncertech, kytarový hluk, který ničil uši, a euforické běsnění doprovázely každé jejich vystoupení. Opilá kapela trápila posluchače patnáctiminutovými whitenoisovými sety, při nichž se samovolně tříštilo sklo. Naživo to vlastně znělo všechno dost strašně, ale u podobných kapel šlo vždycky o intenzitu performance. Promyšlenost melodií a dechberoucí basové linky spolu s ramenatými i romantickými texty vyplynuly na povrch až při poslechu dlouhohrající desky, ke které se dodnes vrací velké množství hluk vyznávajících hudebníků.

Naštvaní na hlouposti, které kolem roku 1983 vyzdvihoval časopis NME (například King Creole and the Coconuts), se bratři Reidové rozhodli založit kapelu, která bude konečně hrát něco, co by zajímalo především je. Otec jim věnoval čtyřstopý nahrávač Portastudio, na který pak v jejich pokojíčku vznikaly první demáče. Omezené prostředky se tak staly zárodkem pro osobitý zvuk kapely. Začátky byly ovšem krušné – Mary Chain zoufale chtěli koncertovat, ale v Glasgow k tomu nebyla téměř žádná příležitost. Respektive – nikdo jim ji nechtěl poskytnout. Poptávka byla po soulově znějících klučičích kapelách, násilničtí The Jesus and Mary Chain nezapadali a zároveň jim chyběly konexe. Naštěstí jedno demo, odmítnuté místním promotérem, doputovalo až k Bobbymu Gillespiemu z Primal Scream a díky němu si zahráli v Londýně, kde je viděl právě zmiňovaný producent Alan McGee (který spolupracoval například s Primal Scream nebo hlukovými klasikami My Bloody Valentine).

Sonickým vizionářům z The Jesus and Mary Chain se podařilo s lehkostí zachytit náladu celé jedné generace. Anglie byla stále pod nadvládou Margaret Thatcherové, v Tottenhamu i na jiných místech zuřily nepokoje, od války na Falklandech uplynuly pouhé tři roky a Reidové dokázali zaobalit celospolečenské i osobností pnutí mladých bez budoucnosti do tehdy nově znějících melodií a hluku. Psychocandy vyšlo na nezávislé značce Blanco y Negro, založené roku 1983. Vydavatelství, za kterým stojí například Geoff Travis z Rough Trade Records, se následně stalo domovem i pro ikony devadesátkového indie Dinosaur Jr.

The Jesus and Mary Chain |foto: Oficiální MySpace The Jesus and Mary Chain

O takovém debutu se jen tak někomu nesnilo. The Jesus and Mary Chain byli bráni jako budoucí velké jméno, už když začal kolovat první singl Upside Down, producentská pomoc McGeeho ale rozhodně nemohla uškodit. Samotný otvírák Just Like Honey o nerovném milostném vztahu je jedním z nejsilnějších a nejsyrovějších love songů, jaké kdy vznikly. Silná, avšak křehká skladba plynule přejde v první tvrdší věc The Living End. Právě střídání sladkobolnějších hitů s vyvazbenými, motorickými beaty poháněnými hitovkami, jako je Never Understand, je esencí alba. Do všeho se potají vkrádají výrazné basové linky s dubovými motivy v typické a tolikrát zmiňované tradici chladných anglických postpunkových kapel, jakými jsou The Fall nebo PiL. Kouzlo alba se rovnocenně dělí mezi jedinečnost patnácti skladeb a geniální sekvencing. U silných písní ale tenhle princip vychází tak nějak vždycky.

The Jesus and Mary Chain v sobě měli tu nenucenost a zároveň agresivitu, kterých by kdejaká současná hlukově orientovaná kapela chtěla dosáhnout, a nedaří se jí to. Duch, který zachytili na Psychocandy, se jim podařilo s větším či menším úspěchem zopakovat i na všech následujících pěti deskách, konče zatím posledním zářezem v podobě alba Munki z roku 1999. Uvidíme, jestli si tuto pohotovost v sobě ponechali i po třiceti letech a zdali nová deska přinese patřičný zásah. Podle prosincového singlu Amputation totiž můžeme očekávat opravdu cokoliv.

The Jesus and Mary Chain – Psychocandy (Blanco y Negro, 1985)