Flashback: Noční rendez-vous s The xx ukončilo chrápání. Dalo se to čekat?
V dalším díle rubriky Flashback, v níž zpětně reflektujeme významné i zapadlé nahrávky 21. století, se podíváme na debut The xx. Když Caius Pawson, zakladatel tehdy ještě neznámého britského labelu Young Turks, v roce 2008 podepsal nahrávací smlouvu s čtveřicí zakřiknutých teenagerů v depešáckých outfitech, zřejmě neměl absolutně potuchy o tom, že narazil na zlatou žílu. O necelý rok později totiž The xx vydali desku, která Young Turks a hlavně je samotné katapultovala do nejvyšších pater.
Debutové album xx vyniklo zejména díky perfektnímu načasování. Ostrovní indie rock se v druhé polovině uplynulé dekády hemžil myriádami mladých kapel, které se měly stát dalšími Editors, Arctic Monkeys nebo The Libertines. Kouzlo hypermelodických kytarových linek a britpopových refrénů ale přestávalo působit – vzpomeňme si, jak dopadli třeba takoví The Vaccines, svého času pasováni do role giga talentů, kteří měli změnit tvář britské populární hudby.
Do chaotického šramotu najednou vlítla skupina čtyř stydlínů s nokturálním zvukem, kombinujícím prvky dream popu a subtilních beatů, a všichni zpozorněli. Jestli byl totiž tou dobou po něčem hlad, byla to tichá kapela s intimním zvukem, který není zpátečnický, ale ani přehnaně progresivní. Zkrátka – tak akorát.
Kdykoli padne řeč na The xx, vzpomenu si na jejich vystoupení na Colours of Ostrava. Před námi stály dva náctileté páry, z nichž byla s tvorbou The xx evidentně lépe seznámena děvčata. Najednou se kluk nahnul ke svému vrstevníkovi a zeptal se s těžce identifikovatelnou ironií: „To je ta líbací kapela?“ Díky této de facto nevinné hlášce jsem si ale uvědomil, jak moc je zpětná reflexe desky ovlivňována nostalgií. Pojem „londýnské emo“ se vždy používal v souvislosti s Bloc Party, mnohem přiléhavější by ale byl pro The xx. Debut je zkrátka příjemnou vzpomínkou na pubertu, ne historickým milníkem.
Ostrovní média si The xx i po šesti letech od vydání debutu velmi považují. NME je dokonce v žebříčku 100 nejvlivnějších interpretů nasadil na chvost první desítky, před Sonic Youth, Prince, The Velvet Underground, Led Zeppelin nebo The Clash. „The xx jsou důkazem toho, že ze starých žánrů lze ještě vykřesat něco nového,“ argumentoval NME svou volbu. Mainstreamová hudební žurnalistika se ale ve Velké Británii v posledních letech potýká s problémem vlastní důvěryhodnosti – nezřídka jí chybí názorová různorodost při reflektování ostře sledovaných debutů, často se masivní hype týká interpretů rozporuplných kvalit a téměř vždy nulových zkušeností s hudebním byznysem. A zdá se, že i v případě The xx britští novináři lehce přestřelili.
The xx – xx (Young Turks, 2009)
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
