Gadžo: Nejsem rasista, ale...
Další epizoda Českého žurnálu stvrzuje, že cyklus dokumentů je jedním z projektů České televize, které stojí za to sledovat. Ve filmu Tomáše Kratochvíla kromě nepokrytých rasistů vystupují především lidé s postojem, který vystihuje často používané Nejsem rasista, ale…
„Nejsem rasista, ale mám z Romů obavy, připadají mi nebezpeční, osobně se s žádným neznám, ale nejspíš zneužívají sociální systém a neumí se chovat slušně.“ Tak nějak by asi zněly výhrady proti romské menšině od mnoha většinových Čechů. I babička Tomáše Kratochvíla je vůči Romům podezřívavá, varuje vnuka, že „jsou emotivní a člověk nikdy neví, co udělají.“ Kratochvíl se totiž rozhodl, že udělá přesně to, co lidé k Romům nedůvěřiví či explicitně rasističtí často doporučují těm, kteří je brání: „Tak si zkus mezi nima bydlet!“
Na začátku svého vizuálního deníku, rámovaného rozpadem jeho manželství a následně navázáním nového vztahu, se rozhodne půl roku bydlet v Předlicích, ústeckém romském ghettu. Seznámí se s Romem Jardou a jeho ženou Margitou, kteří ho ubytují. Natáčí přímo u nich, u rodiny, která schvaluje protiromské pochody, i u svých rodičů.
S místním farářem mluví o tom, proč se z některých bloků vlastněných Romy staly vyloučené lokality. Podle něho město plánovalo domy privatizovat, neinvestovalo do nich a Romové si na úřadu neumí vyjednat opravy, pokud jim přestane fungovat například kanalizace. „Jsou to Romové, s těma se na úřadech nikdo nebaví.“ Dokument dlouhý dvaapadesát minut vrcholí režisérovou narozeninovou oslavou, na kterou do Předlic pozve svoje rodiče a příbuzné.
Gadžo nejspíš pro ty, kteří o Romech uvažují jinak než Kratochvíl, nebude stoprocentně přesvědčivý. Divák se stihne blíž seznámit jen s jednou romskou rodinou a části publika bude dokument připadat příliš idylický. Kratochvíl však ukazuje způsob, jakým se o Romech dá natočit dobrý film. Nejde jen o jeho rozhodnutí žít ve vyloučené lokalitě. V televizi se díky němu objevila necelá hodina materiálu, který není postavený na vyhroceném konfliktu, do diskuze se režisér pouští především s běžnými lidmi s předsudky a obavami. Kratochvíl si všímá i momentů, kdy jeho „náhradní rodina“ vykazuje znaky nezodpovědnosti nebo dává najevo svoje vlastní předsudky, i hlavní romský hrdina Jarda přiznává temnou minulost.
Dokumentu se daří nebýt povrchní o něco lépe než předchozí epizodě Českého žurnálu Dělníci bulváru, které se povedlo vzbudit mimořádnou mediální pozornost a symbolicky Gadža předznamenat výrokem bulvárního novináře Pavla Novotného o tom, že útoky bílých na Romy nikoho nezajímají. Když se ale píše o rvačkách, ve kterých Rom zmlátil bílého, tak se „Čecháčkové můžou po*rat.“
Kratochvíl možná nenatočil perfektní dokument, jeho film mimoděk zdůrazňuje jinakost Romů a neúmyslně tak rýsuje dichotomii my a oni, která v některých momentech vytváří dojem, že se Romové mají za co omlouvat. Gadžo je však především film, který chce předsudky vyvracet, a ve většině scén se mu to skutečně daří.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
