Gerlinde Kaltenbrunner a Ralf Dujmovits: Máme vášeň zn. 8000
Rakušanka Gerlinde Kaltenbrunner je první žena na světě, která vylezla na všech 14 osmitisícovek, a to bez kyslíku. Přežila laviny, smrt spolulezců i neúspěchy. Je to neuvěřitelně skromně působící, celkem nenápadná žena. Její manžel Ralf Dujmovits patří už od 90. let mezi nejlepší německé horolezce a zvládl o dva roky dřív taktéž vylézt na všechny osmitisícovky. Jsou pár snů!
Rozhovor s oběma vznikl na smíchovském Festivalu alpinismu. Je o tom, jaké to je, když se horolezec pokouší počtvrté o osmitisícovku K2, když mu tam při předchozím pokusu zemřel kamarád. O tom, když člověka zavřeného ve stanu smete lavina na Dhaulagiri. O Bohu, o trekkingu v Nepálu i o tom, jestli horolezci-chlapi na Gerlindu žárlí. O tom, jak žije tak neuvěřitelná manželská dvojice i o tom, jak mají holky trénovat, když chtějí Gerlinde následovat do osmitisícového extrému.
Poslechněte si záznam vysílání z 5. ledna 2014! Část rozhovoru si můžete také přečíst:
Vaší poslední osmitisícovkou byla K2. Tahle hora pro vás byla hodně výjimečná. Ne jen proto, že zbývala poslední, ale také proto, že šlo o expedici na čtvrtý pokus. A také proto, že při předcházejícím pokusu na kopci zemřel jeden z vašich přátel a zažili jste v Pákistánu na jedné z expedic ničivé povodně. Jaký máte ke K2 vztah?
Gerlinde: Mám ke K2 velmi zvláštní vztah. Velmi blízký vztah, můžu říct. Zažila jsem na K2 nejsmutnější, ale i nejkrásnější okamžiky svého života. V jižní pakistánské stěně jsme to museli mnohokrát otočit, vždycky už nad hranicí 8000 metrů, v nějakých 8300 metrech, například. Prostě hodně vysoko a velmi blízko vrcholu. Ale nejdůležitější pro nás vždycky bylo se ve zdraví vrátit, ať už se při tom podaří dosáhnout vrcholu, nebo ne. Pak Fredrik Ericsson v jedné pasáži spadl a zabil se. Byla to smutná věc. Tragédie. Nevěřila jsem, že se na K2 ještě někdy vrátím. Ale po nějakém čase jsme se nakonec s Ralfem na K2 znovu vypravili, a to ze severní strany. Severní pilíř, to je samozřejmě pořád ta samá K2, ale pro mě to pocitově byla úplně jiná hora. Šlo o hodně velkou výzvu, náročnou lezeckou cestu v dost odlehlé oblasti. Byla to nejnáročnější, ale také nejkrásnější expedice, kterou jsem kdy podnikla.
Těžké lezecké časy jste nezažili jen na K2, ale také na Dhaulagiri. V průběhu expedice Gerlinde zasáhla lavina. Můžete nám tu děsivou situaci nějak přiblížit?
Gerlinde: Byla to skutečně dost složitá situace. Na Dhaulagiri foukal velmi silný vítr. Chtěla jsem lézt paralelně se španělskou trojicí, která byla na hoře ve stejný moment. Byli jsme ve výšce asi 6400 metrů. Rozhodli jsme se počkat, až se vítr utiší. Byla jsem ve svém stanu a Španělé byli jen asi tři metry nade mnou, kousek doleva. Bylo asi 9 hodin ráno... Najednou přišla lavina a strhla mě i se stanem. Po chvíli jsem se zastavila a cítila jsem, že jsem pořád naživu. Vůbec jsem se ale nedokázala zorientovat v prostoru. Nevěděla jsem nejdřív ani, jestli jsem hlavou dolů, nebo nahoru. Ralf mi před mnoha lety dal malý kapesní nůž a já jsem ho náhodou měla u sebe v kapse. Jednou rukou jsem mohla trochu pohnout, ale ostatní části těla jsem měla jako zalité v betonu. Dokázala jsem vyndat ten nůž a rozříznout stan. Pamatuju si, jak jsem se strašně bála, že jakmile rozříznu stan, navalí se dovnitř sníh a já už vůbec nebudu schopná dýchat. Naštěstí jsem byla zasypaná jen asi40 centimetry sněhu. Zvládla jsem vyprostit ruku ze sněhu a vzniklou dírou jsem mohla dál dýchat. Ale trvalo mi ještě minimálně hodinu, než jsem se dokázala celá vyhrabat. Neměla jsem boty, neměla jsem sluneční brýle, nic. Musela jsem si je vyhrabat. Pak jsem si teprve uvědomila, co se stalo. A hned jsem si vzpomněla na Španěly a začala je hledat. Po další hodině nebo dvou jsem dva z nich našla i se stanem, ale byli mrtví. Byla to strašná tragédie a trvalo mi, než jsem se z toho dostala.
Věříte v Boha? Je s vámi někdo takový na horách?
Gerlinde: Pro mě je Bůh všude v okolní přírodě. Modlím se k přírodě a k celému vesmíru. Čerpám z přírody hodně síly.
Oba dva jste zvládli všechny osmitisícové vrcholy a splnili jste si svoji „životní misi“. Co vás teď nejvíc motivuje jít dál?
Gerlinde: Pořád máme v srdci a v hlavě hodně vrcholů. Zdolání všech osmitisícovek bez umělého kyslíku a bez nosičů byl náš životní sen, ale pořád máme další velké cíle. Monte Sarmiento v Chile, například. Nebo Gašerbrum IV, nádherný sedmitisícový vrchol v pákistánském Karákoramu. Myslím, že pořád máme co dělat. :-)
Ze které osmitisícovky jste měli nejlepší výhled?
Ralf: Myslím, že nejpůsobivější je výhled z Nanga Parbatu. Z vrcholu Nanga Parbatu můžete vidět dolů skoro až do údolí řeky Indus, které je ve výšce nějakých1000 metrů nad mořem. Takže se koukáte7 kilometrů pod sebe. Myslím, že takový rozdíl nikde jinde na planetě prostě není. Myslím, že to byl jeden z nejkrásnějších výhledů, který jsem si kdy dopřál. A další byl z Kančendžangy, třetí nejvyšší hory světa. Na úplném vrcholu se Gerlinde podívala přes hranu a viděla nějakých5000 metrů pod námi base camp, ze kterého jsme šli tři roky před tím. To byl hodně silný moment, vylézt na osmitisícovou horu z jedné strany a podívat se na druhou, kde jsme byli před lety. Bylo to krásné a vrátilo nám to nádherné vzpomínky.
Gerlinde: A já musím dodat, že pro mě byl nejkrásnější výhled z K2. Byli jsme na vrcholu hodně pozdě, bylo šest hodin odpoledne, takže všechny všechny okolní vrcholy už byly zalité krásným večerním sluncem. Červeným, oranžovým světlem. Měli jsme výhled 360 stupňů a opravdu si ho hodně pamatuju, bylo to mocné.
Šest odpoledne je opravdu dost pozdě. Obvyklý bezpečný bod obratu si horolezci stanovují na 2 hodiny odpoledne. Bála jste se?
Gerlinde: Nebála jsem se. Ano, normálně je bod obratu opravdu 14 hodin, ale za ty roky lezení už máme dost zkušeností a prostě jsme počítali s tím, že polezeme dolů až za tmy. Byli jsme na to připravení. Ale byli jsme už dost vyčerpaní a samozřejmě to byl risk, to jsme věděli. Ale naštěstí jsme zvládli slézt dolů bezpečně.
Rozjeli jste v Nepálu charitativní projekt. Můžete nám k němu něco říct?
Ralf: Hlavní motivace se zrodila během těch mnoha let, co do Nepálu jezdíme. U mě už to budou skoro tři dekády! Vždycky jsme našli nové přátele, cítili jsme se tam jako doma a byli jsme vítáni. Takže jednoho dne jsme začali cítit, že bysme to měli Nepálu nějak vrátit. Shodli jsme se na tom, že to nejlepší, co se dá někomu dát, je vzdělání. Narazili jsme na jednu malou německou neziskovku Nepal Hilfe Beilngries a v 90. letech jsme v Nepálu společně postavili školu. Před nějakými šesti lety jsme se s Gerlinde rozhodli postavit další školu v jedné malé vesničce na půli cesty mezi Káthmándú a nepálsko-tibetskou hranicí. Teď má 550 žáků. Máme z toho strašnou radost. Vracíme se tam a navštěvujeme tu školu. Je skvělé vidět ty děti a vidět, že místní mají radost z toho, že můžou mít ve své vesnici takovou pěknou školu, na které jsme se my podíleli.
Gerlinde: A pak máme ještě charitativní projekt v Pákistánu. V jedné z vesnic v údolí Hushe (jsme podpořili učitele, který tam může vést školicí středisko. Je to moc hezký projekt...
Gerlinde, cítíte nějakou žárlivost ze strany horolezců-mužů vůči svojí osobě? Nebo nic takového neexistuje?
Gerlinde: Ano, musím říct, že cítím trochu žárlivost. Hlavně u starších lezců. Možná to bude znít arogantně, ale není: nechávám je, ať si říkají, co chtějí, ale držím si ty řeči od těla. Vím, co dělám, miluju to, co dělám, a jsem šťastná. Ale bohužel tu žárlivost někdy cítím.
Co byste třeba poradila mladým lezkyním, holkám, co by vás chtěly následovat? Jak trénujete a jak se připravujete na jakoukoli náročnější expedici?
Gerlinde: Nejdůležitější je, aby to holky dělaly z vášně k lezení. Aby důvod měly uvnitř sebe. Aby nelezly proto, že by chtěly chtěly být slavné nebo něco takového... Nejdřív je potřeba pozorně naslouchat samy sobě, jestli se opravdu chtějí pustit do takových věcí jako je horolezectví ve vysokých horách. A pak je potřeba se samozřejmě dobře fyzicky připravit. Ale ani já jsem nezačala z nuly rovnou na osmitisícovky. Vyrostla jsem v horách – nejdřív jsem lezla na dvoutisícovky, pak na třítisícovky, pak4 a 5 tisíc metrů. A pak jsem se poprvé pokusila o osmitisícovku.
Hodně se věnuju vytrvalostnímu tréninku. Ale hodně lezu ve skalách v létě a v ledu v zimě. Hodně skialpuju, běžkuju, bruslím a jezdíme na horských kolech. Trénuju hodně. Po 6 až 7 dnech máme 1 den na odpočinek. Velký objem fyzické přípravy mi dává sebedůvěru a klid taky psychicky. Vím, že jsem na extrémní výstupy připravená. A pak potřebuju taky trochu štěstí s počasím a podmínkami na hoře. Ale fyzická příprava je hodně hodně důležitá.
A co jíte? Prý jste veganka. To se změní, když se blíží expedice?
Gerlinde: No, během samotné expedice máte veganského jídla dostatek. Hlavní složku jídla tvoří brambory, rýže a taky těstoviny, ale já těstoviny nemám moc ráda... Jíme taky hodně sušeného ovoce. Na expedici nemáte problém s tím, být vegan. Hodně pijeme, což je strašně důležité. Ale vlastně o tom moc často nemluvím. Lidi se mě často ptají, odkud čerpám proteiny, když jsem veganka. Nevědí, že třeba kuskus nebo brambory obsahují proteiny. (...) Každé tělo funguje jinak a každý musí sám zjistit, co je pro něj to nejlepší jídlo a nejlepší trénink. Ralf, například, je vegetarián a myslím, že je silný dost :). Každé tělo je jiné a já se takhle cítím silná.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
