Helle Helle: Poetika všednodennosti s přesahem

Známá spisovatelka Bente je ústředním bodem novely. Ona a její hledání sebe sama v cizím místě mezi cizími lidmi, na útěku před minulostí i budoucností.

Na dně je psáno velmi úsporným stylem. Krátké věty dodávají textu dramatičnost, kterou on sám nemá. Helle Helle totiž svým stylem vychází ze severské umělecké tradice. Běžné situace, v nichž se na první pohled dlouho nic neděje, dlouhým nasvícením otevírají dveře ke složitým osudům, o kterých se nemluví, a visí tak ve vzduchu jako hádanka bez odpovědi. Jedná se tedy o poetiku všednodennosti s přesahem.

O čem ale tedy vlastně novela Na dně je? Bente v úvodu potká manželé Půťu a Johna, kteří jí nabídnou, aby u nich nějaký čas zůstala, jelikož se blíží orkán. Bente přikývne a začne s manželi bydlet. Z této počáteční situace se poté příběh nikam neposouvá až do chvíle, kdy Johna přejede auto a musí zůstat krátký čas v nemocnici. Vypravěčka ale nevyužívá tuto situaci k citovému vydírání na hraně života a smrti. Nehoda vede k tomu, že Bente zůstává v cizím domě a neznámé krajině sama a snaží se postarat o sebe, několik psů a dům.

Na dně je existenciálním textem s nádechem přesycení z globalizovaného světa. Prostředí, v němž se Bente shodou okolností vyskytne, je z těch, kde podle plechovky od Coca Coly v něčí ruce poznáte, koho před chvílí navštívil. Všichni totiž přesně vědí, kdo zrovna takovou plechovku doma v ledničce má. Spisovatelka z města se tak ocitá v nezvykle úzkém společenství okouzlujícím svou původností, neglobalizovaností. Ačkoli je cizincem, nikdo na ni tak nepohlíží. Přijmou ji mezi sebe a učiní z ní během několika dní člena své rodiny bez v moderní próze populárních náznaků jakéhosi úchylného sektářství.

Svět jemných náznaků a nedramatičnosti tak okouzluje svou decentní existenciálností, která má obsah a neuráží zbytečnou vyhroceností a uměle vytvářeným psychologickým napětím. Pro nepozorného čtenáře zřejmě bude Na dně textem, kde se vůbec nic neděje. Scény, kde dva lidé sedí vedle sebe na gauči, jí, nic neříkají a nedělají, lze snadno odsoudit jako nudné a nedostatečně akční. Ovšem strohost novely odhaluje mistrovství její autorky. Vytěžit z minimalismu napětí náznaků a neznámého je projevem nejvyšší umělecké kvality, s kterou se zde potkáváme.

Na dně bych nedoporučil jako čtení na dovolenou nebo do autobusu. Zasluhuje detailní pozornost s touhou po pátrání v temných zákoutích za větami. Jakmile se ale smíříte s tím, že vždy budete víc nevědět než vědět a najdete s knihou společnou řeč, budete si ji dlouho pamatovat a jistě se k ní několikrát vrátíte. Pravděpodobně ovšem po několikanásobném čtení opět dojdete k tomu samému závěru. Kouzlo Na dně spočívá v tom, že nepředkládá žádná řešení a nesnaží se nic vyřešit.

Helle Helle – Na dně
Přeložila Helena Březinová. Praha: Paseka, 2012. 156 stran.