Hergot!: Farářem za normalizace
Na období 70. a 80. let v Československu se obvykle vzpomíná jako na dobu šedivou a neradostnou. Normalizace, jak se této době obvykle říká, nebyla sice tak strašidelná jako 50. léta, ale atmosféra byla dusivá, beznadějná a mimo jiné, podle vzpomínek mnohých, i nudná.
Zvláštní roli v normalizační společnosti zaujímaly církve. Na jednu stranu tolerované, na stranu druhou ostře sledované, prošetřované, faráři vyslýchaní, rutinně navštěvovaní Státní bezpečností a velmi snadno zbaveni tzv. státního souhlasu – povolení státu vykonávat farářskou činnost pod podmínkou, že faráři budou hodní.
Jan Škrob, Jakub Ort a Petr Wagner si do studia pozvali doktoranda teologie na ETF UK Michaela Pfanna, který se v rámci své práce zabývá moderními církevními dějinami, konkrétně právě obdobím 70. a 80. let. Michael Pfann kromě pátrání v archivech provádí také rozhovory s pamětníky-faráři Českobratrské církve evangelické.
Složitost situace Michael Pfann ukáže na příkladu dvou farářů s velmi odlišnými životními příběhy. Oba byli v nelehké situaci, oba byli pro své povolání v hledáčku StB, ale každý z nich se rozhodl jít jinou cestou.
Alfréd Kocáb (mimochodem také otec hudebníka Michaela Kocába) je signatářem Charty 77, byl společensky aktivní a mimo jiné stál u zrodu tzv. Nové orientace: proudu uvnitř Českobratrské církve evangelické, který mimo jiné akcentoval představu, že by církev měla do společenského dění kriticky zasahovat.
Jiří Doležal oproti tomu tvrdil, že prvotní povinností faráře je pečovat o své místní společenství a dělat svou práci dobře bez ohledu na společenské a politické tlaky. Právě v oblasti konkrétní práce faráře na sboru má velké zásluhy mimo jiné zformulováním tzv. Agendy ČCE, sumy liturgických textů a materiálů.
Podle Michaela Pfanna není možné říct, že by někdo z nich (případně jiných farářů) měl pravdu a jiný se mýlil, ale je především potřeba rozumět jejich pohnutkám a různým cestám, po kterých se rozhodli vydat.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
