„Hledat, ne jenom lézt nahoru,“ říká horolezecká legenda Wolfgang Nairz

25. červenec 2017
Horolezci na Mount Everestu

O divokých večírcích v Alpách, hašiši v Himálaji, dopisech manželce z Himálaje, Reinholdu Messnerovi a horách shora... O tom všem jsme si povídali s rakouskou alpinistickou legendou Wolfgangem Nairzem.

Dobrodruh a horolezec Wolfgang Nairz (*1944) byl už víc než 70krát v Nepálu. Svoji lezeckou kariéru nastartoval v 60. letech v Alpách, mj. v roce 1978 organizoval převratnou expedici na Mt. Everest, v rámci které Reinhold Messner a Peter Habeler vystoupili jako první lidé planety alpským stylem na vrchol bez kyslíku a výškových nosičů. Sám Wolfgang Nairz se v rámci expedice na vrchol dostal jako první Rakušan. Po lezecké kariéře se věnoval divoké vodě a balónovému létání. Vydal několik knih, z nichž ta s názvem Dobře to dopadne vyšla i v češtině. Nairz předsedá organizaci NepalHilfe Tirol a věnuje se charitativní činnosti zaměřené na chudé oblasti Nepálu. Poslechněte si Casablanku, kterou jsme s Wolfim Nairzem natočili na Mezinárodním festivalu alpinismu v Praze.

Pojďme to vzít úplně od začátku, od vašich začátků a od 60. let. Tahle doba je popisovaná docela divoce. K lezení patřila spousta alkoholu vypitého na chatách a podobně. Bylo to divoké?
Jo, bylo to divoké. Nejdřív jsme do Alp vyráželi s rodinami. Já například se svými rodiči a s dědečkem. Později jsme se přidali k Alpskému spolku. A tam jsme si užili hodně srandy. (…) Nebylo to všechno tak super vážné jako dneska. Brali jsme to na pohodu. Někdy jsme kalili celou noc až do rána a ráno jsme šli lézt. Přišli jsme ke stěně a řekli jsme si, že musíme počkat, až se přestane houpat. A pak jsme do ní nastoupili. Bylo to skvělé.

Vaše první expedice vedla v roce 1972 na Manaslu a nebyla pro vás úspěšná ve smyslu dobytí vrcholu. Podle všeho to byl dost drsný začátek vaší himálajské kariéry.
Expedice byla úspěšná co do výstupu na vrchol. Reinhold Messner totiž vystoupil na vrchol sám. Ale bylo to tvrdé. Vyráželi jsme na ni s tím, že nepůjdeme normální cestou. Ona není žádná normální cesta, existuje jen cesta těch, kteří na horu vystoupili jako první. Ale my jsme chtěli vystoupit bigwallem. Začátek 70. let byla bigwallová doba. Jižní stěna Annapurny, Everest, jižní stěna Dhaulagiri a další velké stěny byly prostoupené. Zvlášť britští, polští a slovinští lezci v tom byli dost dobří. A my jsme si řekli, že do toho taky chceme promluvit. A vybrali jsme si jižní stěnu Manaslu.

V té době nikdo nevěděl, jak se k jižní stěně Manaslu dostat! Neměli jsme ani jednu fotku. Jel jsem do Švýcarska za profesorem Tührnfurtem, což byl tehdejší himálajský expert. No a ten mi řekl: vydržte, možná tady někde jednu fotku té hory mám. A měl takovou velkou krabici, vysypal ji na stůl, jednu vytáhl a řekl: tak tohle je Manaslu, z jižní strany. Ale nikdo nevěděl, jak se k té hoře z jihu dostat. Nebyly žádné mapy, nic. Takže jsme měli jenom tu fotku.

Mount Everest, severní strana

Najít si cestu k té hoře bylo součástí našeho úkolu. To je to, co dělá expedici expedicí. Hledat, ne jenom lézt nahoru. I ta cesta do base campu a zpátky je součástí věci. Tohle mi dneska chybí. Do base campů se létá. A pak zase letí zpátky. Na Dhaulagiri nám trvalo 17 dní, než jsme k hoře došli, a 15 dní jsme šli zpátky. To je vlastně měsíc života na expedici úplně mimo lezení, jenom trekking a aklimatizace na cestě.

Vy a Reinhold Messner sdílíte takový slogan: „Nevrátili jsme se vždycky jako vítězové, ale vždycky jsme se vrátili v míru.“ Což je samo o sobě krásné heslo, tohle pojetí mě oslovuje. Ale někdy jste se vraceli z expedic, kde zemřel některý z vašich kamarádů. Pak je to o dost těžší, vrátit se v míru, když se nevracíte všichni a ještě se máte setkat s pozůstalými, ne?
To jo. To se stalo například právě na té naší první expedici na Manaslu. Reinhold Messner šel na vrchol, ale jeho parťák Franz to po cestě otočil a vracel se dolů do čtvrtého tábora. Dva z nás jsme v tu dobu vyrazili do čtvrtého tábora zespoda. A zaslechli jsme po cestě nějaký hlas. V táboře ale nikdo nebyl. Vrátil se jenom Reinhold. Jeho parťák prostě stan minul a nenašel. Byla mlha, sněžilo a počasí bylo zlé, takže se tomu nešlo divit. Hledali jsme ho celou noc, ale bohužel jsme neuspěli. Museli jsme kopat jámy ve sněhu, abychom to sami přežili. Jeden z nás se při hledání Franze ve vichřici sám ztratil. Bylo na mně, abych rozhodnul, že musíme sestoupit a ukončit expedici, protože hodně sněžilo, přibyly skoro dva metry sněhu a pozdější sestup už by byl prostě moc nebezpečný. Tenkrát bylo fakt těžké vrátit se domů. Ale vraceli jsme se v míru, protože jsme věděli, že jsme udělali maximum nejenom pro výstup na vrchol, ale také pro to, abychom kamarády našli. Prostě to nebylo možné.

Ale nejhorší bylo, že jsme se vrátili domů a tam byla spousta chytráků, kteří věděli líp než my, co se vlastně stalo. Měli jsme se před nimi obhajovat. Chtěli nás rozdělit. Ale to se nepovedlo. Zůstali jsme pohromadě, protože jsme věděli, že jsme udělali maximum. A zformovalo se jádro týmu, který společně fungoval ještě mnoho let. Oswald Ölz, Reinhold Messner, Horst Bergmann, Horst Fankhauser a já. A pak jsme jezdili znovu a znovu.

To už mluvíme o 70. letech a nové éře vrcholového horolezectví. Ve vaší knize Dobře to dopadne najdeme zmínky o hašiši a ženách v base campech. To nejsou jenom legendy, nebo jo? Opravdu jste měli na expedicích hašiš?
Samozřejmě. 70. léta, to byl v Káthmándú čas hippies. Hašiš byl k mání a my si to taky chtěli zkusit. A tak jsme to zkusili. No a na cestě do base campu jsme potkávali krásné holky trekařky. A my jsme přece byli ti hrdinové, co míří na nejvyšší hory světa. Takže se k nám přidávaly. No, měli jsme se dobře.

Někdy jsme kvůli tomu měli problémy se Šerpy, protože ti tvrdili, že to přináší smůlu mít v base campu ženy. Ale já řekl, že když jsou moji přátelé šťastní, tak jsem taky šťastný. A povolil jsem to. A drby jsme nechali plavat. Nevím, co si dneska můžou lidi myslet. Měli jsme třeba nějaké návštěvy na jednu noc. Ale na jednu, ne víc.

Organizoval jste taky superslavnou expedici na Everest v roce 1978, během které Peter Habeler a Reinhold Messner poprvé vystoupili na Everest bez kyslíku. Vy sám jste na vrcholu nejvyšší hory světa stanul taky. Během téhle výpravy jste psal dopisy svojí ženě. Prakticky denně, a to nejenom ze základního tábora, ale taky z výškových táborů, což není jen tak. Jak jste se cítil během extrémně náročné akce za hranice tehdejších lidských možností, v extrémním počasí a ve vyhecované mužské skupině během expedice, ze které jste zároveň psal vlastně dost dojemné dopisy?
Samozřejmě jsem během expedice psal i oficiální deník. Ale to jsou fakta. Tam jsem psal, že jsme postoupili z tábora 1 do tábora 2. Že něco potřebujeme, dopravit opravený žebřík k ledopádu Khumbu, a že zítra Reinhold a Peter pokračují nahoru, co dělá druhý tým za vynášky a podobně.

Ale svoje pocity o tom, jaké to celé je, a myšlenky ohledně toho dění, jak bychom asi měli postupovat, ty jsem psal své ženě. Mohl jsem tam napsat věci, které jsem do oficiálního deníku výpravy dát nemohl. A to mi vyhovovalo. Dávalo mi to smysl.

V několika knihách jsem psal o expedici na Everest. Jednu jsem napsal po návratu, jednu o Nepálu jako takovém a jednu o divokých sedmdesátých letech v Himálaji. A vždycky jsem čerpal z oficiálního deníku. Ale když jsem teď psal tu nejnovější knihu, přišlo mi, že už to nemůžu znova použít. A tak jsem ženě řekl: „Pamatuješ si, že jsem ti posílal dopisy z Everestu? Nevíš, kde jsou?“ – „Netuším.“ A po dvou týdnech hledání jsme objevili krabici se všemi těmi dopisy. A tak jsme se rozhodli – společně se ženou –, že je v knize přetiskneme. A taky se mi to zdá jako dobrý nápad.

Ano, čteme v nich: „Drahá Etti, je minus 20, mrzne mi ruka, když ti píšu, Reinhold a Peter jsou někde nahoře a přemýšlím, co bude dál. Počasí je hodně nejisté, ale slibuju ti, že se vrátíme v pořádku. A že na sebe dám pozor.“ Je to dojemné.
Taky si to myslím. A dojímalo mě to už tenkrát. Napsal jsem do těch dopisů věci, které bych nikdy nikomu neřekl. Diskutovali jsme o různých věcech, o které jsem se mohl v dopisech podělit. Diskuse se vedla třeba o tom, kdo bude tvořit první tým, kdo druhý tým. Jak se Reinholdovi a Peterovi daří a podobně. První pokus o vrchol nedopadl, museli se vrátit, Reinhold řekl, že Peter asi není dost silný na to, aby to bez kyslíku zvládl, Peter se to přesto rozhodl zkusit, ale uvažoval o umělém kyslíku. Ostatní členové řekli, že OK, ale že v tom případě už nebude mít přednost před ostatními lezci. Pokud chce lézt nahoru s kyslíkem, musí na konec fronty za ostatní a šanci dostane až později. To Petera Habelera vyhecovalo, takže do toho šel znovu bez kyslíku. Dokázali se s Reinholdem takhle namotivovat a zafungovalo to.

Po mnoha špičkových horolezeckých expedicích jste přesedlal na balónové létání. Létáte přes hory, nejen přes Alpy, ale také přes Himálaj. Jakou novou perspektivu vám pohled na hory shora, z balónu, dává?
Je to další rozměr. Stoupat nahoru v balónu je něco mimořádného. Máte asi čtyři metry čtvereční v balónovém koši, na kterých stojíte. Nad sebou 3000 kubických metrů vzduchu a můžete s tím v totálním tichu letět uprostřed mezi horami. Ani vítr nefouká, necítíte ho. Když létáme v Alpách, pohybujeme se rychlostí 130 až 150 km za hodinu a při té rychlosti v koši není žádný vítr. No a okolo se rozprostírá 360stupňový výhled na hory. Létat v Alpách je ta úplně nejlepší věc. Ale létáme i v Himálaji. Hlavně v západním Himálaji, v okolí Pokhary, mezi Annapurnou, Dhaulagiri a Manaslu. Když v téhle oblasti vystoupáte do 5000 nebo 6000 metrů, tak výhled je neuvěřitelný. A právě že s balónem můžete i v 60 letech vystoupat do výšky 6000 metrů nad mořem – jak nic. To je výborné.

Zkoušel jste, když jste uzavřel svoji hlavní lezeckou kariéru, taky kajak, rogalo, věci, které v sobě vždycky nesly nějakou radost, ale také riziko. Vypadá to, že jste celý život hledal vyvážený poměr risku a štěstí. Mám pravdu?
Ano, to máte naprostou pravdu. Milovali jsme dobrodružství, pobyt v přírodě, a to ve všech různých formách. Na řekách, ve vzduchu, na horách…

Pomáhejte s námi Nepálu

Rozjel jste organizaci NepalHilfe, která má pod svými křídly nejrůznější projekty. Z čeho se zrodila a jak se vyvíjela tahle vaše charitativní organizace? Země si před dvěma lety zažila zničující zemětřesení. Co teď podle vás nejvíc potřebuje?
Projekty na pomoc Nepálu děláme nějakých 13, 14 let. Máme celou řadu projektů. Jeden je zaměřený na pomoc Šerpům. Bereme Šerpy k nám do Tyrolska, aby tam absolvovali kurzy vedení ubytovacích zařízení. (…) Děláme oční výzkum a máme doktory, kteří provádějí i operace šedého zákalu a dalších problémů, kterými lidé v Nepálu trpí.

Ale zvlášť teď po zemětřesení jsou těžištěm jiné projekty. Teď podporujeme a opravujeme nemocnice a školy. Taky Hillaryho nemocnice byla těžce poškozená, takže potřebovala opravu, která stála 450 000 dolarů. Zrekonstruovali jsme malou kliniku v oblasti Makalu a teď pracujeme na nemocnici v Nepalchoku, malé vesnici severně od Káthmándú. 350 dětí tam může bydlet a učit se. Je to fakt důležité. Když na venkově nedostanou vzdělání, nemají žádnou budoucnost.

Další články autora