Honba na bankéře evropskou krizi nevyřeší

Američané své zátěžové testy zveřejnili už loni. Tehdy to podstatně přispělo k uklidnění na finančních trzích. Evropský krok by teď mohl přinést podobný výsledek. Jenže nad ním stále visí řada otazníků. Předně není jasné, jestli budou po největších bankách zveřejněny i testy menších ústavů. Právě ty totiž mohou být hlavním problémem. Německé regionální Landesbanken nebo španělské lokální cajas jsou zřejmě plné toxických aktiv. Pokud testy nezahrnou i tyhle ústavy, prakticky ztratí smysl. Další otázkou pak je, co se bude testovat. Bude mezi hypotetickými scénáři i řízený státní bankrot Řecka, který je dost pravděpodobný? Když dohledové orgány tuhle variantu vyloučí, hodnota testů se sníží.

Rozhodnutí zveřejnit zátěžové testy je tedy rozhodně pozitivní, i když zatím ne úplně jasné. Kladné znaménko ale nemůžeme připsat k dalšímu rozhodnutí, které evropští státníci v Bruselu učinili: podle nich by měly členské státy na své banky uvalit zvláštní dodatečnou daň. V tomto případě se jedná o čirý populismus, který ve finále zaplatí drobní klienti bank a firmy žádající o úvěry. Slouží ke cti českým zástupcům, že se k módnímu honu na bankéře nepřipojili. Ono to možná ale nakonec nebude tak horké: Evropané se sice zaklínají tím, že banky zdaní bez ohledu na to, jestli totéž učiní i další velké světové ekonomiky sdružené ve skupině G-20. Ve skutečnosti si ale asi jen málo zemí troufne své vlastní banky v globální konkurenci jednostranně znevýhodnit, protože získání souhlasu G-20 k nové dani je téměř vyloučené. Což jen potvrzuje, že debata o bankovní dani je populistickým divadlem, které se teď většině politiků hodí do krámu.

Je vůbec s podivem, že lídři Unie v těžkých časech marní čas zdaněním bank, které současnou krizi nemůže nijak vyřešit. Evropané by se místo toho měli ptát, co hodlá Španělsko udělat proto, aby se nestalo novým Řeckem. Protože problémy takto velké ekonomiky by už měly vážné následky pro celou eurozónu i Unii.

Španělé, stejně jako třeba Portugalci, nemají problém s výší státního dluhu. Ten je ve španělském případě dokonce pod povolenou 60-ti procentní hranicí. Investory ale znervózňuje rychlý nárůst zadlužení a především to, že Španělsko má podle všeho před sebou dekádu ekonomické stagnace. Tedy pokud se konečně nevydá na cestu nutných reforem. Jen pro představu, pokud španělská firma propustí zaměstnance se smlouvou na dobu neurčitou, musí mu za každý odpracovaný rok vyplatit 44 denních mezd. Náklady na propuštění zaměstnance tak můžou jít v přepočtu až do miliónů korun. Není divu, že podniky nejsou ochotny nové lidi přijímat a bez práce je každý pátý občan. Pokud už nová pracovní místa vznikají, jsou na dobu určitou. U takových kontraktů pak chybí jakákoliv pobídka pro další školení a vzdělávání pracovníka.

Tento největší problém španělské ekonomiky se vláda právě teď snaží zmírnit, ale zatím se zmohla jen na částečné úpravy. Bez uvolnění pracovního trhu přitom Španělsko konkurenceschopnost nezíská. Unie tady může udělat jen málo, protože tahle oblast je v kompetenci národních států. To ale neznamená, že by si sedmadvacítka mohla umýt ruce a plýtvat energii na už zmiňovaný populismus. Skupina pod vedením prezidenta Hermana van Rompuye má v říjnu předložit návrhy na posílení hospodářské koordinace. Uvidíme, jestli budou obsahovat to, co je skutečně potřeba: tedy tvrdé a vymahatelné sankce za tvorbu deficitů, hodnocení konkurenceschopnosti jednotlivých zemí a pravidla pro řízený bankrot dluhy ohrožených států. Bez těchto změn se Unie chaotickým krizím nevyhne ani v dalších letech.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.