Hřebejkův Rodinný přítel zavlažuje Zahradnictví mdlým sentimentem

5. květen 2017

On Air

V roce 2017 se v kinech objevily hned dva kinematografické pokusy vrátit se k rodinným kronikám, které definovaly „post-menzelovskou“ poetiku 90. let. Otec a syn Svěrákovi míří zpět do lavic Obecné školy, duo Hřebejk–Jarchovský zase couvá k Pelíškům. A první díl trilogie Zahradnictví naznačuje, že pro českou kinematografii mohou tyto velké návraty znamenat jen zbytečné potvrzení rčení o stejné řece.

Trilogie Zahradnictví by se v americké terminologii dala označit jako volný prequel, tedy dílo, které předchází Pelíškům a známým postavám dodává detailnější osobní historii. Autor scénáře Petr Jarchovský uvádí, že vzniklo jako pocta jeho matce, jejíž postava se do Pelíšků, inspirovaných prózami Petra Šabacha, nepromítla. První díl triptychu, Rodinný přítel, je tak převážně „ženský“ film.

Do středu dění staví trojici protagonistek, sester, které v době Protektorátu žijí bez manželů, zatčených za protiněmeckou činnost. V čechovovském rámci jednoho domu, který stojí v lyrické izolaci od světa i dějin, budují tvůrci intimní drama o čekání, smutku a nevyslovené lásce, která propukne mezi nejmladší sestrou a starostlivým rodinným přítelem, lékařem Jiřím.

Unaveni Protektorátem

Na samotném dramatickém rámci není v jádru vůbec nic špatného. Reflexe bolestivého údobí dějin vměstnaná do několika málo interiérů a exteriérů fungovala např. v Michalkovově „idyle z časů stalinismu“ Unaveni sluncem. Šum intimních dialogů, který občas naruší hlasitý vpád doby, ovšem vyžaduje scenáristické i režijní mistrovství, cit pro rytmus, zobrazení banalit, které jsou banální jen zdánlivě. Ničím z toho Rodinný přítel nedisponuje. Jarchovského scénář je podivně rozklížený moloch s pochybnou strukturou, v níž se nadměrná popisnost střídá se zarážející vágností.

Z filmu Zahradnictví: Rodinný přítel|foto: CinemArt

Overtura filmu z roku 1939 překypuje dějem, narychlo načrtne osudovou konspiraci, její odhalení, dramatické výslechy gestapem. Přes všechny zkratky má přinejmenším spád a humorné okamžiky, z čehož zbytek filmu vinit nelze. Tónem má expozice nejblíže k tragikomedii o morálce a hrdinství Musíme si pomáhat, v níž tvůrci před šestnácti lety inscenovali „maškarní ples“ Protektorátu s podstatně přesvědčivějším výsledkem.

K samotné „vilové“ části, situované do 40. let, se jen těžko přistupuje bez vidlí a hnojiva v ruce. Tvůrci se tu pokoušejí o svébytnou melancholickou všednost, detailní zachycení koloběhu rodinného života, kterému chybí otcové, ale podprahové napětí má dodávat právě moment nejistoty, stesku a utlumená milostná náklonnost mezi herci Ondřejem Sokolem a Aňou Geislerovou. Scény u stolu a vánočního stromku se však mění v agonizující pásmo nikam nevedoucího blábolení, které navzdory modernímu snímání působí jako komorní koňské sedativum.

Při vší snaze se totiž mezi schematickými postavami nic neodehrává, proto děj připomíná příval nicotných slov a výjevů, které následně usměrňují až prvorepublikově toporná cudná dostaveníčka pana Jiřího a jeho milostného objektu. Výkon Ondřeje Sokola, který se pokouší hrát svou postavu jako neskonale laskavého, téměř kastrovaného dobráka, se pohybuje daleko za hranou parodie. Prkenné milovnické deklamace střídané bavičským pitvořením jinak strnulý film na moment oživí trochou nezáměrného humoru, následně ale ubíjejí podobně jako nekonečné čekání na příchod Ježíška a další sentimentální sedánky v pološeru.

Z filmu Zahradnictví: Rodinný přítel|foto: CinemArt

Čas, který váží tunu

Samotná ambice netočit jen další výhonek „pelíškovských člověčinek“, ale pokusit se o subtilní melodrama je sympatická, ale podobně jako v případě mnoha předchozích filmů tvůrčího dua Hřebejk–Jarchovský platí: ambice a sympatie dobrý film neudělají. Scénografické řešení osamělého domu uprostřed polí, do nějž občas vpadnou dějiny, nevede k čemukoli inspirativnímu – polo-symbolické scény rudoarmějce na koni, který za zvuku groteskní hudby projíždí pokoji, nebo zjevení přízraku manžela hlavní hrdinky působí jako špatně aranžované vycpávky. Ve srovnání s elegantní stínohrou, která v Pelíšcích ohlašuje příchod „spřátelených vojsk“, se ukazují pouze kožené obrazy bez skutečné váhy.

Zpestření v podobě epizodního odskoku do titulního zahradnictví, kde dojde k třaskavé chemické reakci mezi histriónským přehráváním Lenky Krobotové a afektovaným běsněním Sabiny Remundové, jen posílí dojem, že kdysi skvělý komediálně-dramatický timing dvojice Hřebejk–Jarchovský po letech zplaněl a změnil se v mechanickou pitvornost.

Z filmu Zahradnictví: Rodinný přítel|foto: CinemArt

Rodinný přítel má především budovat melodramatické napětí, a i v tomto ohledu neobratně zakopává o spřízněnost s Pelíšky – postava, kterou mají všichni ostatní za mrtvou, byla totiž opakovaně označována za předobraz notoricky známé figury „cholerického veterána“ Jiřího Kodeta. Těžko tak může fungovat moment překvapení nad jejím zmrtvýchvstáním. Mnohem větším problémem je ale způsob, jakým scénář po téměř hodině a půl zamete pod koberec vůbec první nosný dramatický konflikt. Podobně jako v Nevinnosti tu platí: když nevíš, jak to rozseknout, použij popisný a sebedojímavý voiceover, který všechno podstatné vysvětlí.

Nakonec tak vzniká paradoxní dojem, že v Rodinném příteli na ničem nezáleží; na rodinné historii, tragédiích, velkých dějinách, všechno je to jenom stafáž mizerného vypravěčství a toporného inscenování dramatu bez dramatu. Rodí se tak naprosto iritující tvar, který absurdní doslovnost střídá s vyprávěním obrazem, jež místo subtilního napětí vyvolává jen pocity zmatku a neurčitosti.

Rodinné kroniky ve svých vrcholných podobách mají dar divákovi nekompromisně vnutit filmový čas, přenést ho do prostoru, v němž se drobnosti mění v záležitosti nesmírného významu a detaily charakterů ostře prosvítají v ambientu všednosti. To je případ Bergmanova opusu Fanny a Alexandr a ze současné čechovovské větve i skvělých šomin-geki filmů Hirokazu Koreedy (Jaký otec, takový syn, Naše malá sestra, Po bouři).

První díl Zahradnictví ale spíš bolestně zpřítomňuje plynutí času skutečného, který s každou další minutou těžkne o tunu. Zároveň odráží totální bezvětří, ve kterém se tváří v tvář dějinám ocitl český film – neschopnost vypovídat o době i postavách má v Rodinném příteli fatální podobu sentimentálního vztahového vakua. Prázdné lidské nádoby, prázdná okrasná slova, prázdné symboly. Zkrátka film, ve kterém vůbec nic neroste.