Hudebně androgynní hledání dokonalosti
Androgyn je prý jeden z nejstarších archetypů lidstva, spící hluboko v nás. Osoba, která se chováním, oblékáním a mluvou považuje zároveň za muže i ženu. V krátké historii populární hudby se na scéně objevila celá řada hudebníků, kteří si s touto tematikou pohrávali.
Vraťme se o 40 let nazpátek. Svět rychle střízlivěl z naivního hippie třeštění a nořil se do temných časů ve stínu studené války. Mráčky, na kterých se ještě nedávno dalo bezstarostně plout ve změněném stavu vědomí, roztrhal vítr a místo něj začal foukat lezavý severák. V takové atmosféře se náhle na hudební scéně zjevil Ziggy Stardust – postava stvořená Davidem Bowiem, která věrně odrážela pozici rozděleného světa. Ani muž, ani žena, myšlenkami a chováním vyděděnec společnosti, který svou citlivou duši může vylít pouze do písniček. Orwellovské mračno nabourané ideály importovanými neutuchají snahou člověka bojujícího sám se sebou, se svými limity, předurčenostmi i chybami stvořilo své první děcko.
Staří Řekové rozpor mezi lidským ideálem a bipolaritou lidské duše vysvětlovali příhodou o roztětí lidského předchůdce, oboupohlavního silného androgyna, bohem Diem na dvě poloviny. Od té doby jedna polovina potřebuje druhou a podle Platóna tento symbol představuje touhu člověka po sjednocení, jedinečnosti. Androgyni by tedy měli být šťastné bytosti, přesto právě už David Bowie skrze Ziggyho naznačuje, že tomu může být úplně naopak. Davidův hrdina desky The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders From Mars z roku 1972 je nepochopený introvert, který výborně ilustruje deziluzi tehdejší doby.
Místo světového míru přichází každodenní realita jiné polarity – politické. Skepse se na hudební scéně projevila buď eskapismem progresivních rockerů i elektroniků kamsi daleko do nekonečných vesmírných prostor, nebo naopak do hlubin vlastní duše. Právě vnitřní boj byl doménou Stardustových následovníků hlásících se k novoromantické vlně přelomu 70. a 80. let. Steve Strange z Visage, Boy George, Annie Lennox, Klaus Nomi nebo Pete Burns z Dead Or Alive jsou jen výsekem z dlouhé řady postav v populární hudbě, u kterých bylo občas těžké rozlišit, zda se jedná o muže, či ženu. Pokaždé se ale jednalo o postavu jemnějšího chování, která vyčuhovala z davu. A o to přeci hudebníkům jde, ne?
90. léta přinesla znovu do kurzu flanelové košile a vlnu nekašírovaného mužského potu, a tak postavy s androgynními sklony začínáme ve větší míře znovu nalézat až v poslední dekádě. Tentokrát se už nejedná pouze o osoby s plachým chováním, ale i říznější osobnosti. Marylin Manson, Brian Molko z Placebo, dokonce i Chris Corner z IAMX to ve své hudbě dokázali vzít pěkně od podlahy. Vedle nich registrujeme naopak něžné duše Antonyho nebo Sopor Aeternus, který/á se dokonce odmítá ukázat na veřejnosti. Svou vlastní kategorii v androgynním panteonu si sám sobě zbudoval Genesis P. Orridge, člen Throbbing Gristle a předák Psychic TV, který se do oboupohlavní osoby nejen stylizuje, ale zároveň přeměňuje i fyzicky.
Jak píší popularizační články na toto téma, androgynie je v první řadě stav mysli, ne jen postoj nebo módní prohlášení (proto se do této škatulky vejdou i Morrissey nebo Brett Anderson ze Suede). Ano, často má co dočinění s žitou bisexualitou nebo intersexuální orientací, přesto v prvé řadě zůstává postojem ducha, který může být inspirativní i pro prosté heterosexuály. Poukazuje totiž na naše každodenní zemské pachtění z nadhledu, který je při každé činnosti potřeba.
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
