Hudební cenzura v ČR? Velká neznámá.

Vypípávání nevhodných slov ve vysílání, zákaz hraní skladeb v médiích, odmítnutí propagace vybraných nosičů a zapovězené koncertování. To jsou všechno cenzurní kroky, o kterých se většinou dozvídáme v souvislosti s hudebním děním v zahraničí. Funguje podobná cenzura v současnosti i v České republice? Existuje i u nás seznam zakázaných skladeb? Na to jsem se zeptal ředitele Ústavu pro českou literaturu AV ČR doktora Pavla Janáčka. „Charakteristika české kultury po roce 1989 je, že nastavila ve srovnání například i se společnostmi západní Evropy mimořádně liberální režim. Je to odraz čerstvé zkušenosti se striktní cenzurou 40 let komunismu. Ty systémy, které měly fungovat tak, aby v oblasti kultury ochraňovaly nedospělého čtenáře nebo posluchače, se v Evropě vyvíjely od počátku 20. století. V mnoha zemích fungují dodnes, ale u nás se nelegitimizovaly striktní komunistickou cenzurou,“ rozkrývá pozadí liberálního postoje české veřejnosti a státu doktor Janáček.

Jak tedy vypadají kontrolní orgány v zahraničí? Pojďme si alespoň dva v krátkosti představit. V Británii existuje seznam zakázaných skladeb. Sestavuje ho veřejnoprávní BBC, která je v místním prostředí brána za tvořitelku norem vkusu a slušnosti. Díky tomu seznam zapovězených skladeb, které překračují normy v oblasti mezilidských vztahů, náboženského přesvědčení nebo mají nevhodný rasový podtón, dostal familiérní přízvisko „tetička BBC“.

Německo si prošlo trudnou zkušeností dvou světových válek, a možná i proto jejich dohled nad korektností v médiích je bedlivější než kdekoliv jinde. Stát pro tuto příležitost zřídil federální agenturu (Bundesprüfstelle für Medien Jugendgefährdende) podřízenou ministerstvu pro rodinu, seniory, ženy a mládež, a ta je přímo odpovědná za posuzování činnosti médií. Jimi vyhodnocené škodlivé projevy pro děti a mládež, do kterých spadá i hudba jako taková, pak zařazují do oficiálního seznamu – Indexu. Tento úkon má navíc řadu právních důsledků.

V rozhovoru s Alecem Empirem z kapely Atari Teenage Riot, který jsme nedávno odvysílali na Radiu Wave, jsme je lehce probrali: „Jakmile jednou německá vláda rozhodne, tak se to hned tak nezmění. Ani se tě nezeptají, proč na tom listě vlastně jsi. Je to jeden obrovský dokument, takových 50 stran o tom, jak je ta deska nebezpečná lidem a celé společnosti. Poprvé, když to čteš, se směješ, protože je to blbost, připadáš si jako terorista nebo tak něco. Někteří lidé se pak báli vůbec promluvit. Jiní si zas mysleli, jak je to cool, že jsme se dostali na seznam. Já si to rozhodně nemyslím. Ono nejenže vás nemůžou zahrát v rádiu, ale mají v počítači něco jako černou listinu, kde prostě vidí, kteří umělci udělali něco, co se dostalo na Index. A pak se tomu umělci více či méně vyhýbají. Je to podle mne prostě zastaralý, absurdní zákon. V Británii to dělají jinak a podle mne mnohem lépe – na konci každého desetiletí se znovu otevírají případy z takovýchto seznamů. Zkoumají, jestli je pořád důvod k tomu, neuvádět je na veřejnosti. Lidé si po třeba 20 letech řeknou: ano, před 20 lety možná, ale dnes na tom přece není nic špatného. V Německu to tak ale bohužel není,“ končí bojovně naladěný Alec Empire. V Německu bylo v roce 2003 na Indexu evidováno 368 hudebních titulů, ale také 2 858 filmů nebo 389 počítačových her.

Alec Empire|foto: Press kit

Pojďme se ale vrátit do domácí kotliny. Faktickou situaci opět přiblíží doktor Janáček z Ústavu pro českou literaturu AV ČR: „V České republice neexistuje žádný státem zřízený nebo alespoň kontrolovaný index zakázaných děl, hudebních, literárních nebo vizuálních. Jediné, co obecně existuje, je zákaz propagace určitých extrémních ideologií ve všech kulturních projevech.“

Jak tedy společnost řeší případné konflikty, kdy se jednotlivec nebo určitá skupina obyvatel cítí napadena obsahem hudební produkce? Oblast rozhlasového a televizního prostředí kontroluje Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, orgán státní správy, jehož posláním je mimo jiné i „monitoring obsahu audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání“ a následné „ukládání sankcí podle zákona“. V případě nesouhlasu žalovaného média rozhoduje o rozhodnutí Rady soud. Z monitoringu situace v České republice tedy vyplývá, že naše společnost dává maximální důraz na samoregulaci. Je řada profesních sdružení, ať už se jedná o firmy, které pracují v reklamní branži či ve zdravotnictví, nebo o sdružení právních kanceláří, mající svůj vlastní etický kodex. Ten je vnitřní normou, dobrovolnou nadstavbou profese, jednotlivých firem nebo jejich sdružení. Také veřejnoprávní média v České republice mají kodex, který jsou jeho zaměstnanci povinni dodržovat. Podobné veřejně deklarované morální mantinely v soukromém rozhlasovém sektoru až na výjimky prozatím chybí.