Italové se také obávají teroristického útoku

Otázkou však je, jaký bude skutečný výsledek a jakým směrem se bude nová legislativa ubírat.

Militantní islamistické organizace začaly záhy po teroru v Londýně vyhrožovat podobnými útoky v Itálii. Na mušce údajně mají jak nejrůznější civilní objekty, tak přímo premiéra Sil-via Berlusconiho. Začněme druhou hrozbou. S velkou pravdě-po-dobností můžeme říct, že útok proti italskému předsedovi vlády je krajně nepravděpodobný. Provést by ho mohli snad jedině takříkajíc vnitropolitičtí teroristé, kterým by šlo o změnu domácího režimu. Únos a vražda Alda Mora v roce 1978 je ostat-ně dobře známým mementem. V Itálii dnes ale není žádná organizace, která by se podobala tehdejším Rudým brigádám.

Islámští teroristé, kteří by se o Berlusconiho vraždu teoreticky mohli pokusit, však k takovémuto činu nemají jediný důvod. Jejich metody jsou přece zcela jiné. Neútočí na jednotlivé politické představitele, ale snaží se svým terorem zasáhnout co možná největší počet obyvatel, s cílem vyvolat ve společnosti strach a paniku. Proti jednotlivému politikovi jako symbolu nejvyšší státní moci útočí pouze ta hnutí, kterým jde například o osamostatnění určité územní nebo etnické jednotky či o revoluční změnu režimu. Na teror vůči představitelům státních orgánů jsme zvyklí ze strany baskické ETA. Je to ostatně strategie tradiční; takřka každý zná jména jako Gavrilo Princip, který zabil následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda nebo Alexandr Karadjordjević, který roku 1934 podlehl atentátu ustašovců. Terorismus, se kterým má Evropa co do činění v současnosti, je ale ze zcela jiného soudku. Pro islámské radikály je z tohoto pohledu nezajímavým cílem nejen Berlusconi, ale i třeba takový George Bush, nehledě na to, že riziko neúspěchu je při akci proti dokonale hlídaným prezidentům či premiérům pro útočníka obrovské.

Útoky na italské civilní cíle jsou naproti tomu více než pravděpodobné. Jak ukázal londýnský masakr, hromadná doprava je prakticky neuhlídatelná a jedinou možnou obranou proti těmto atentátům je zasáhnout proti útočníkům ještě před akcí. Italský ministr vnitra Giuseppe Pisanu se proto vydal správnou cestou, když navrhuje prodloužení lhůty pro policejní vazbu či razantnější přístup k ilegálním imigrantům. Ministrova opatření jsou realistická a přitom by mohla prokázat svou účinnost. To samé platí o nedávných policejních zátazích proti militantním islámským kruhům. Zcela nepřijatelné jsou naopak návrhy Ligy severu, která bezprostředně po teroristických útocích požadovala, aby byl v Itálii vyhlášen válečný stav. Řeči o tom, že se Evropa v boji proti extremismu nesmí vzdát vlastního způsobu života a nesmí obětovat individuální svobody občanů nám sice občas mohou znít jako fráze. Tváří v tvář extrémním a příliš radikálním návrhům si však můžeme uvědomit, že je na nich leccos pravdivého. Na druhou stranu se není možné zaklínat ani opačným extrémem. Mementem v tomto ohledu by pro nás měla být právě britská praxe. Tamní tisk byl po útocích z 11. září 2001 doslova přeplněn zprávami o tom, že v Británii působí mnoho radikálních islámských kleriků, kteří v mešitách dští nenávist proti Západu. Nestalo se ale prakticky nic. Tolerance těchto radikálů není žádným projevem svobodného života západní civilizace, ale ničím jiným než zvrácenou logikou sebevraha.

Z informací, které již britská policie zveřejnila o pa-cha-te-lích je jasně patrné, že Evropa se nemůže soustředit pouze na lepší kontroly na hranicích a podobně. Ukazuje se, že stejně velkou pozornost bychom měli věnovat i muslimským komunitám, které již v Evropě žijí. Od jejich představitelů bychom měli očekávat, že se proti teroristickým útokům a radi-kální rétorice svých souvěrců razantně postaví. Je otázkou, zda si ti z nich, kteří na evropské půdě nezastřeně volají po sva-té válce se Západem, zaslouží naší pohostinnost. Měli bychom si na rovinu říct, že ne každý, kdo je ve své vlasti politickým běžencem, může automaticky získat azyl v Evropské unii. Smutným příkladem je v tomto směru opět Velká Británie, která na své území přijala mnoho fanatických muslimských radikálů, kterým v jejich domovských zemích hrozily tresty za terorismus.

Skutečnost, že londýnští atentátníci byli britští občané, nás však přivádí ještě k jednomu závěru. Zdá se, že není tolik důležité, jakou roli hraje ta která země v americkém tažení v Iráku nebo jak kriticky se staví k prezidentu Bushovi. Nebezpečí teroru ji hrozí v podstatě nezávisle na tom. Můžeme si být jisti, že k útokům v Londýně by došlo i tehdy, kdyby Británie žádné jednotky v Iráku neměla a Tony Blair by vedl podobnou politiku jako Jacques Chirac nebo Gerhard Schröder. Ve světle tohoto konstatování ale značně ztrácí na váze tvrzení, že Česká republika se pohybuje na samém konci seznamu teroristů. Útok totiž může přijít kdekoliv a kdykoliv. Stačí jen pár odhodlaných a všehoschopných mužů či žen, jejichž jediným programem je nenávist.