Italské úvahy o velké koalici

Německý příklad se v Česku zdá být momentálně možný jen teoreticky a v podstatě se o něm nemluví. Právě opačná je však v těchto dnech situace v Itálii. Jak známo, parlamentní volby skončily na Apeninském poloostrově velmi těsným výsledkem. Středolevicová koalice Jednota má v Senátu většinu pouhých dvou mandátů. Horní parlamentní komora má přitom v unikátním italském systému stejné pravomoci, jako Poslanecká sněmovna. Připočteme-li k tomu krajní heterogennost Jednoty, je zřejmé, že vláda Romana Prodiho se opírá o velmi křehké parlamentní základy.

V posledním období centristické složky koalice dokázaly proti extremistům prosadit několik pozitivních opatření, jako byla například alespoň částečná liberalizace některých sektorů ekonomiky či zákon o dalším financování italských vojenských misí v zahraničí. Je ale zřejmé, že hlavní bitva čeká italskou politickou scénu v září, kdy bude vláda a parlament schvalovat rozpočet na příští rok. Ten počítá se škrty a strukturálními opatřeními v celkové výši třiceti pěti miliard eur. Je to samozřejmě částka astronomická, ekonomika země na Apeninském poloostrově však takový rozpočet nutně potřebuje. Radikální složky vlády, tedy Strana komunistické přeměny, italští komunisté a zelení jsou však proti. V těchto dnech bylo navíc zveřejněno, že zatímní rozpočtové příjmy v tomto roce jsou o cirka dvanáct procent vyšší, než se čekalo a také průmyslová produkce roste slušným tempem.

To je ovšem voda na mlýn krajní levici a odborům. Žádné škrty nepotřebujeme, tvrdí nyní stále hlasitěji. Tváří tvář této situaci však na politické scéně vzniká poměrně zřetelný pohyb. Opoziční křesťanští demokraté a částečně i Národní aliance si uvědomují, že Itálie přísný rozpočet potřebuje. Politická taktika opozičního bloku Dům svobod je ale ještě stále z větší části určována bývalým premiérem Silviem Berlusconim a ten ve většině případů ordinuje jednoznačné recepty, není důležité, s čím vláda přichází, my jsme proti. To se křesťanským demokratům stále více nelíbí a jejich lídr Pier Ferdinando Casini už dal celkem otevřeně najevo, že jeho strana je k dialogu s vládou připravena. Tato situace, tedy obstrukce radikální levice a konciliantnost centristů, vzbuzuje stále silnější úvahy o nutnosti velké koalice.

Toto řešení otevřeně propaguje například bývalý eurokomisař pro hospodářskou soutěž Mario Monti, jehož hlas je v ekonomických kruzích velmi respektován. Podle něj by Itálii vláda á la Merkelová prospěla z toho důvodu, že by zájmovým skupinám a populistům nedovolila blokovat nutné, ale bolestné reformy. Zastánci velké koalice počítají s tím, že radikální levice další fungování Prodiho vlády znemožní a z toho důvodu bude v koalici vystřídána křesťanskou demokracií a záhy případně také dalšími částmi Domu svobod, ovšem bez Berlusconiho.

Na stránkách italského tisku se okamžitě začaly objevovat komentáře německých politologů či novinářů, kteří dosavadní působení německé velké koalice označují za velké zklamání a Itálii před podobným řešením varují. Tato kombinace je však bez ohledu na to na Apeninském poloostrově spíše přáním některých centristických kruhů a v současné době je v podstatě nereálná. Pravděpodobnější je spíše to, že s vládou bude v té či oné formě spolupracovat Casiniho strana, která se tak de facto vyřadí z opozičního bloku.

Ačkoli je tedy možnost vzniku velké koalice v Itálii podobně nepravděpodobná jako u nás, přesto pro české poměry z italské situace jedno poučení plyne. Po patovém výsledku našich voleb se objevily úvahy o tom, že napříště by mohlo být řešením převzít italský volební zákon. Ten platí jen o něco víc než půl roku a mimo jiné dává vítězné koalici při volbách do Poslanecké sněmovny takzvanou většinovou prémii, takže vítěz voleb má bez ohledu na odstup od druhého v pořadí v dolní komoře pohodlnou většinu. Nutnost změny této normy je však momentálně v Itálii obecně přijímána, jedná se o jednu z mála věcí, na které se vzácně shodují oba politické tábory. Italský volební zákon totiž snadno může vést ke vzniku zcela odlišných majorit v obou parlamentních komorách. Ostře ho odsoudil dokonce i jeho autor, bývalý ministr pro reformy Roberto Calderoli. Většinovou prémii ostatně do italského politického systému zavedl už v roce 1924 jistý Benito Mussolini.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .