Jack Kerouac: Proustovské vize na cestě

Jeho vůbec nejdelší a nejexperimentálnější kniha Vize Codyho byla v úplnosti publikována až čtyři roky po Kerouacově smrti v roce 1973. V češtině vyšla poprvé teprve nedávno v tradiční domácí kerouacovské baště, kterou je nakladatelství Argo.

Předobrazem hlavní postavy románu Na cestě, euforického dobrodruha a básníka života Deana Moriartyho, byl Kerouacův hipsterský souputník a celoživotní přítel Neal Cassady. Jeho zvláštní životní energie a neutuchající elán učarovaly nejen Kerouacovi, ale i dalším beatnikům (především pak Burroughsovi a Ginsbergovi, který z něj učinil „tajného hrdinu“ své básně Kvílení) natolik, že se stal jakýmsi předobrazem beatnického hrdiny a představitele zbité generace. Srdcerváč Neal Cassady, který později řídil pomalovaný autobus Veselých Šprýmařů kolem Kena Keseyho a své neobyčejné životní patálie barvitě popsal v autobiografické knize První třetina, se ve více či méně idealizované podobě objevuje ve většině Kerouacových knih – a Cody Pomeray, titulní postava Vizí Codyho, ostatně není nikdo jiný, než právě Cassady.

Vize Codyho psal Kerouac zhruba ve stejné době jako Na cestě, a mnohé události z tuláckého cestopisu se zde také objeví, často ovšem vylíčené jinak – anebo možná příměji a bez příkras. Na rozdíl od bestselleru Na cestě, ze kterého ovšem v době vydání redakční zásahy také vyňaly příliš kontroverzní pasáže, jsou Vize Codyho hutným experimentálním románem v dobrém duchu Joyceova Odyssea – a pro čtenáře neobeznámeného s Kerouacovou metodou spontánního psaní se tak stávají poměrně těžkým oříškem. Kerouac se prý při psaní Vizí snažil být maximálně otevřený a nic neupravovat – na druhou stranu se ve své samomluvě často nechává unést vlastní poetickou výmluvností a většinu knihy tak tvoří sáhodlouhé monology a vzpomínkové litanie, které místy vysloveně připomenou dílo Marcela Prousta, jednoho z Kerouacových největších literárních vzorů. Gurmánský popis všemožných moučníků ve výloze bistra u Hektora, předlouhé rozlišovaní jemných barevných nuancí dřeveného čalounění sedaček v podzemce či nekonečné úvahy o minulém či budoucím životě kolemjdoucích představují Kerouaca jako výtečného pozorovatele maličkostí všedního života, ale zároveň i trochu nudného vypravěče, opájejícího se vlastními novotvary a broušením vyčpělých literárních forem.

Další částí knihy je neupravený přepis mnohahodinových disputací a rozhovorů Kerouaca s Cassadym a jeho ženou, často pod vlivem – ať už alkoholu, marihuany nebo básnivého vytržení. Zdání autentičnosti zde vítězí nad prostou sdělností a zápisky z magnetofonových pásků tvoří v podstatě velmi výživný dobový dokument o, citujeme-li Ginsbergovo Kvílení, „nejlepších hlavách své generace“. Přízemní průpovídky o zářezech na štítě dívčí války a drogových eskapádách střídají s přicházejícím vystřízlivěním místy až zenové úvahy o smyslu všeho – a tento úsek je tak možná i nejhodnotnější částí celé knihy, přestože pro neznalého beatnických reálií zde spousta věcí nebude dávat valný smysl.

Pochvalu si zaslouží skvělý překlad Josefa Rauvolfa, který s knihou strávil více než devět let, a dle vlastních slov se ji v průběhu práce na překladu naučil tak trochu nenávidět. Není divu – překládat šestisetstránkový monolog plný soukromých odkazů a aluzí nejen na beat generation a zaoceánské literáty, ale prostředí Ameriky padesátých let vůbec, muselo být místy trochu utrpení – Rauvolf se však převedení opusu magnum svého „srdečního“ autora zhostil se ctí.

Jack Kerouac byl skutečným kronikářem beatniků – anebo spíše řekněme mytologizátorem, neb ke skutečnému stavu věcí skoro vždy přidává leccos ze své poetické persóny a také hodnou dávku obdivu a lásky ke svým přátelům a druhům – zejména pak k Nealovi Cassadymu, kterému ve Vizích Codyho vystavěl metafyzický pomník ve formě zvenčí takřka neprostupného obelisku slov a vět. Neal Cassady, tenhle „nietzscheovský hrdina čistě zasněženého divokého Západu“, který žil jako kaskadér a v polepšovně četl Schopenhauera, by se lepšího (ani delšího) epitafu rozhodně nedočkal.