Jak chutná Bratrstvo pěti? Filmový masterchef Spike Lee vybral intenzivní suroviny, uvařil ale trochu neotesaný eintopf

Bratrstvo čtyř – Aleš, Vítek, Tonda a Ivana – však tentokrát nemá mnoho času na dojímání, poněvadž je zaneprázdněno cimrmanovskou kauzou ze světa režisérů. Spike Lee se nedávno veřejně zastal ostrakizovaného Woodyho Allena, ovšem těžko říct, zda jde o kamarádské gesto, když vše ihned vzápětí zase odvolal. „Vošklivý!“ volá rozhořčeně Ivana, ale zároveň pro jistotu nemá vlastní názor, aby neurazila. „Odporně korektní!“ lynčuje ji Aleš a natruc pouští trapový song Big Titty Anthem. Tak Woody, poslouchej!

Vypočítavého Spika však jen tak nesetřeseme. Jeho perfektně načasovaná novinka Bratrstvo pěti o veteránech z vietnamské války rozebírá základní téma hnutí Black Lives Matter, tedy pozici afroamerické komunity v kontextu nedávné historie Spojených států. „Snaží se to být lehkonohou komedií lomeno bryskní reflexí. Spike Lee se pokouší o svěží dialogovej film a zároveň tak trochu káže o dějinách afroamerický kultury a minorit v americký politice,“ říká Vítek.

„Válečnej film, velmi terapeutická záležitost, začerstva zpracovává trauma afroamerický menšiny. Zároveň je jeho velkou vlastností neotesanost. Je to trochu You name it: potatoes, tomatoes… Střídá nekoncepčně stylizace, je plný velkých gest a statementů vhozených s ne úplně dramaturgickou přípravou,“ přemítá Tonda o světlých a stinných stránkách Leeova dílka. „Pro mě je v něčem strašlivej patlal,“ shrnuje Aleš, kterému například impozantní dojem z kamery Newtona Thomase Sigela naprosto pokazil strašlivý soundtrack připomínající devadesátkový Jurský park. Jau.

Pozadu v disciplíně filmového plichtění však nezůstávají ani dámy. Polská kosmetoložka a hypnoterapeutka Blanka Lipinská propojila vlivy Padesáti odstínů šedi se zážitky z vlastního výletu na Sicílii a napsala knihu 365 dní, jejíž filmová adaptace nyní boří Netflix. „Nádherně debilní od první vteřiny,“ shrnuje podívanou Vítek. Ukazuje se, že nikdo z přítomných vlastně úplně netuší, o co přesně ve snímku jde, což je asi jedině dobře. „Herci nezvládají hrát ani mluvit anglicky, je to hodně upracovaný, ale občas se svlíknou, když jim to nejde a hodně se zpotěj. Ukazujou si pak různý tělesný vnady, který my samozřejmě vidíme velmi selektivně, protože penisy stále na obrazovku bohužel nepatří,“ smutní Vítek.

Rychle se sice rozšířila zvěst, že film je plný odvážných scén, ale jde o bohapusté lži. „Scénář, herecké výkony a otřesný soundtrack, to jsou za mě odvážný věci, ale ty erotický scény ne. Takhle: když je něco divný, bizarní a blbý, jako třeba rozjetej slimák, tak já se na to musím podívat a někdy se na to dívám dýl, než bych měla. A tohle byl ten případ,“ uzavírá Ivana. Bystřejší posluchač vytuší, jak moc vzrušující zážitek sledování 365 dní skýtá. Tak zase nic.