Jak mě Všiváci dostali na podlahu

03150406.jpeg
03150406.jpeg

V životě každého recenzenta přijde chvíle, kdy pod tlakem viděného musí přehodnotit svá kritická východiska. Takový silný citový otřes mi uchystalo nové české akční psychologické drama Všiváci. Zasáhlo mě natolik, že jsem nucen přepnout do naivistického modu a pokusit se vše racionalizovat, abych se dobral traumatického jádra události samé.

Všiváci jsou příběhem dvou rozhádaných bratrů. Ondřej Vetchý sloužil na vojenské misi v Lógaru, pak propadl gamblingu, má dluhy a je trochu „na palici“. Nicméně ke svým dvěma dcerám se chová skoro vzorně. Jeho bratr Jiří Langmajer je natolik špičkovým neurochirurgem, že může před výkonem vypít půl baru a stále bude na sále nepostradatelný. Vlivem deliria tremens a špatného svědomí se mu ovšem zjevují již nežijící lidé. Také se ošklivě chová k ženám, protože má zasutý komplex z matky. Oba sourozenci se spolu roky nebaví, protože se mezi ně kdysi postavila žena-anděl-smrt, což nám film postupně odhaluje skrze flashbacky, v nichž často zpomaleně létá sníh a peří (metafora).

Vrstevnatý děj je zčásti vyprávěn na přeskáčku, protože když se vypráví na přeskáčku, působí všechno hned sofistikovaněji, i když je to postavené na hlavu. Ondřeje Vetchého svádí jeho všivácký válečný kamarád Ondřej Malý k provedení dlouho blíže nespecifikované akce (opět flashbacky, v těchto něco občas nečekaně vybouchne). Několik minut se zdá, že by mohlo jít o únos králíčka nenáviděného Jiřího Langmajera a jeho přibití na dveře, čili že by Všiváci mohli být vykutálenou komedií ritchieovského střihu. Tomu by odpovídala celá jedna dějová linie, v níž křečovitě retardovaný Jiří Mádl se zřejmě neretardovaným Kryštofem Hádkem za zvuku sitcomových synťáků „dělají hovadiny“ a snaží se zavděčit drsným vojákům. Nakonec však vyjde najevo, že jde o loupežné přepadení banky v maskách Ofélie a Rudoarmějce (zřejmě opět metafora, ale nevím čeho).

03150404.jpeg

Do konce není úplně zřejmé, o co ve filmu přesně jde, zda běží o portrét psychicky vyšinuté rodiny, nebo o výstřední pokus vytvořit perverzní odrůdu krimi žánru heist. Všiváci mají více časových přechodů než Cimrmanův Němý Bobeš, téma v nich střídá téma, ale je obdivuhodné, jak na sebe nic nenavazuje a nedává smysl. S postupem času se dostáváme až do roviny z kloubů vymknuté grotesky, která by do budoucnosti mohla patřit k vrcholům zdejších filmových „bizárů“.

Komediální potenciál film jistě má, ale především nechtěný. Mnoho postav v něm chaoticky koná s jediným cílem – aby se hrdinové v rámci osudového rozuzlení potkali, ublížili si na těle i na duchu a někteří si vzápětí odpustili a zachránili životy. Ve filmu dojde k následujícím tragickým událostem: utonutí, potrat, průstřel čelního mozkového laloku, průstřel mozkového kmene, průstřel hlavy plyšového medvídka, smrt při autonehodě, smrt vlivem krvácení do mozku, smrt na jevišti, smrt po zásahu granátem. Na jednu rodinu, její blízké okolí a 90 minut věru solidní sada.

Za účelem zvýšení dramatické tenze střídají tvůrci vedle různých rovin i barevné filtry, protože barevné filtry, jak známo, nesou význam. Jaký sice zůstává v případě Všiváků utajeno, ale o to okázaleji jsou některé klíčové scény stylizovány. Vedle oblíbených trhavých a zpomalených záběrů i lyrických kompozic uslyšíme též tvrdé kytary (když se někdo z pochybných důvodů pere) a šmrncovní wobbly (když holky čiperky lezou v šantánu jedna po druhé).

03150405.jpeg

Režisér a scenárista Roman Kašparovský mezi svými inspiračními zdroji uvádí i korejského mistra změn tempa a nálad Bonga Joon-hoa, což by možná vysvětlovalo nemotivované žánrové přechody, motivické přeryvy a halucinogenní výjevy na pomezí grotesky a jatek, ale tam, kde Korejec operuje tkáň svých filmů milimetrovým laserem, tam debutující filmař používá s gustem pneumatické kladivo.

Když už veškeré lidské trápení, které směřuje z velké části jen k ošklivému a bezvýchodnému konci, velký zdroj poučení neskýtá, musí člověk lačný pointy vzít za vděk vysvětlením Ivy Janžurové, že „kapavka je takovej ptáček, jenže mrtvej“ (a jo!). Děje se tak mimochodem v jedné ze scén, v nichž herci mluví hezky přirozeně a v tempu. To bych na Všivácích rád ocenil, podobně jako to, že scény z Afghánistánu nebyly všechny natáčeny v Českém krasu, ale z velké části skutečně v Lógaru (nedělá je to sice o nic lepší, ale určitě výpravnější), a product placement není tak nápadný jako v jiných tuzemských projektech.

Všiváci patří do stále početnější kategorie „inspirovaných českých filmů“, které vejdou do zamilované žánrové místnosti, vyberou si nic netušící oběť v podobě velkých vzorů a natěšeně jí šeptnou do obličeje slova roztoužené Tatiany Vilhelmové: „V***du tě jako fenku na podlaze.“

03150403.jpeg

Prosím. Zhruba tak se bohužel při závěrečných titulcích cítil i můj mozek.

P. S.: Omlouvám se za směšování herců a postav, ale v rámci terapeutické zkratky jsem to pokládal za obhajitelné. Jistě pochopíte, že nemíním dotyčné hrubě urážet a podsouvat jim mozkové a jiné dysfunkce.

Hodnocení: 20 %
Všiváci
Roman Kašparovský, ČR, 2014, 98 minut.