Jak najít sebe sama v cizí kůži. Film Alice Wu Kdybys jen tušil je vyzrálá dramedie o dospívání

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Z filmu Kdybys jen tušil (The Half of It)

Chytré romantické dramedie ze střední školy jsou v poslední době na vzestupu. Novinka Kdybys jen tušil ale patří k těm nejlepším. Vyniká totiž něčím, čeho se hrdinům podobných filmů i jejich tvůrcům často nedostává – vyzrálostí.

Film Kdybys jen tušil bývá popisovaný jako Cyrano z Bergeracu ze současné střední školy a s queer twistem. Hlavní hrdinka Ellie je mezi spolužáky na americkém maloměstě tak trochu outsider, ať už kvůli svému čínskému původu, nebo proto, že má raději klasickou literaturu než fotbal a rockové vypalováky. Také tajně pokukuje po své spolužačce Aster, což by jí v konzervativním americkém zapadákově také na popularitě nepřidalo. Když ji kluk ze školy Paul osloví, jestli by za něj nenapsala Aster zamilovaný dopis, kývne na to hlavně proto, že potřebuje peníze. Roztočí tak romantický trojúhelník, ve kterém, jak se prozradí hned na začátku filmu, nikdo nedostane to, co chce.

Režisérka Alice Wu se k natáčení vrátila po patnácti letech od svého uznávaného debutu Uchovat si tvář. Do obou jejích filmů se promítají dvě menšinové identity v současné americké společnosti – jsou to příběhy asijských Američanek s lesbickou orientací. Kdybys jen tušil přitom zdánlivě působí jako odlehčenější, nezávaznější verze jejího předchozího snímku. Wu ale šla do žánru romantické komedie stejně zodpovědně jako předtím do vážného vztahového dramatu. Kdybys jen tušil je díky tomu spíš docela hluboké drama o dospívání než romantická komedie.

Na první pohled jde Wu ve stopách romantické komedie Všem klukům, které jsem milovala nebo seriálu Tenkrát poprvé, kde také vystupují dospívající hrdinky pocházející z asijských nebo indických rodin, které jsou v kolektivu za šprtky a mimoně. Jenže zároveň hraje neporovnatelně jemnější hru, která ale působí o to opravdověji a dráždivěji. Ellie netroubí své emoce hlasitě do světa jako hrdinky romantických komedií. Naopak je velmi zdrženlivá a rezervovaná. Působí skutečně jako někdo, kdo na sebe nechce upozorňovat a kdo si drží svůj odstup od světa. Svoje pocity vyjevuje teprve až ve chvíli, kdy předstírá, že je někdo jiný – když za svého přímočarého spolužáka Paula píše Aster dopisy plné literárních narážek a rafinované kreativity. Je to film o tom, co se stane, když nám někdo umožní být někým jiným, než jsme, a možná se tak konečně stát sebou samým.

Mistrovský a vyzrálý je film hlavně v tom, jak výstižně a přitom civilně se mu daří zachycovat emoce a vztahy postav. Nikdy nesklouzává k doslovnosti, ale přece velmi silně rozumíme tomu, o co postavám jde a jak se cítí. Občas sice cituje Sartra a velkou literaturu, ale nikdy nepůsobí namyšleně, protože mu nejde o velká gesta, ale spíš o drobnosti – o umění správně vystihnout nějakou myšlenku, vědět, kdy se jakým způsobem zachovat a co si k druhým dovolit. Při tom všem je to zároveň strhující příběh o středoškolských láskách a zklamáních, do jehož sledování se rozhodně nemusíme nutit, ale který nás do sebe vtáhne.

Víc o tom, jak psát krásné zamilované dopisy, které nakonec nikomu neudělají radost, si poslechněte v recenzi filmu Kdybys jen tušil.