Jak prožíváme válku na Ukrajině? Každý máme jinou míru hrdinství, říká terapeut Honza Vojtko

„Pro náš mozek i pro kvalitu našeho života je izolovanost jedna z nejhorších věcí, co se nám může dít,“ pokračuje psychoterapeut Vojtko. Sdílení emocí na sociálních sítích nebo ideálně fyzicky s ostatními lidmi pomáhá před pádem do silných úzkostí. Pokud tento konflikt prožíváme intenzivněji než ostatní války, může nás přemoci i pocit viny, že soucítíme selektivně. „Říká se tomu vědomá ignorace. Čím je to dál, tím víc mám tendenci věci vytěsňovat a dělá to každý lidský mozek,“ vysvětluje Vojtko.

Zároveň tu je, jako v každé krizové situaci, potřeba sebereflexe. „Jsme lidi, děláme chyby. Teď to můžeme přijmout, je to součást naší dospělosti,“ pokračuje terapeut. Sounáležitost s oběťmi války ale může přinést i agresi. Nejen podle komentářů na sociálních sítích rezonuje společností zásadní otázka, jak překonat pocit kolektivní viny a nepodlehnout rusofobii? „Samotnému mi z ruštiny není dobře, je ale důležité, co s tím potom udělám,“ přiznává Vojtko a doporučuje se soustředit, vedle již zmíněné sebereflexe, na autokorekci.

„Je naprosto v pořádku přiznat, že to, co jsem někde napsal, je blbý, že jsem si potřeboval ulevit,“ pokračuje. Určitou formou hrdinství je podle něj i to, že se s odlišnými názory konfrontujeme, jdeme do střetu. „Nebát se říct někomu na sociálních sítích nebo i na ulici, že taky cítím chuť se pomstít, ale že ne každý Rus je zlý člověk, že takhle to prostě nejde.“

Jak o válce mluvit s malými dětmi nebo lidmi, co už válečnou zkušenost mají? Poslechněte si celý rozhovor.