Jak se loví Mastodon
Předloňská čtvrtá řadovka atlantských metalistů Mastodon Crack the Skye se dostala do řady seznamů nejlepších tvrdých desek roku 2009 a její nástupce byl netrpělivě očekáván. V pondělí 26. září se fanoušci a kritici dočkali - u labelu Roadrunner Records pro Evropu a o den později u Reprise Record pro USA - vyšlo páté studiové album s názvem The Hunter.
Během dvanácti let existence Mastodon vydali pět alb, z nichž pouze debut Remission z roku 2002 nebyl tím, čemu se s oblibou říká koncepční album. I předposlední ceněnou desku Crack the Skye zastřešovala dedikace sestře bubeníka Branna Dailora Skye, která kdysi ve svých čtrnácti letech spáchala sebevraždu, a textově ji sjednocovalo právě téma tragické ztráty blízké bytosti. Všechny dosavadní studiovky byly navíc zasvěceny jednotlivým elementárním prvkům. Po letech se teď Mastodon vracejí s teprve druhým „nekoncepčním", čistě skladbovým albem The Hunter.
Na novinku se Mastodon vyzbrojili novým grafikem obalu a (což je pochopitelně důležitější) novým producentem. Po slovutném Brendanu O´Brienovi u předchozího počinu tentokrát za mixpult překvapivě usedl producent spojovaný hlavně s hiphopem - Mike Elizondo, který mimo jiné skládal a hrál pro Eminema a Dr. Dre. Ovšem s inteligentním metalem si umí poradit evidentně na výbornou. Vysoko posazené kytary sekyrnického dua Hinds/Kelliher a rovněž nezvykle vysoko laděné, křupavé bicí jako vždy fantastického Dailora dostaly ještě větší říz, váhu i plastičnost. Možná se dá namítnout, že zvuk je vycizelovaný snad až příliš a není v něm místo pro špetku poctivé špíny, ale takhle se zkrátka (často) hraje současný metal - vzpomeňte na Torche nebo Baroness.
Posun se dá zaregistrovat i po skladatelské stránce. Oproti Crack the Skye je The Hunter minimálně v první půli alba citelně svižnější, Mastodon zároveň poněkud omezili své ztřeštěné prog-metalové vyhrávky, takže skladby jsou kompaktnější a víc postavené na rozsekaných riffech. Lehce zeppelinovská rozevlátost se přetavila v někdy až stadiónově hymnické refrény.
S nástupem pomalé titulní písně ale skvěle odpíchnuté desce na notnou chvíli spadne řetěz. V její druhé polovině se najdou spíš vláčnější, vrstvené kompozice a nápady, které nezalézají za nehty tak snadno. K decentnímu pěveckému cameu sestoupí na chvíli mezi smrtelníky z výšin metalového božstva Neurosis veterán Scott Kelly, Mastodon ještě závěrem zbystra proženou prsty po hmatnících – a v padesáté čtvrté minutě regulérní hrací doby ukončí utkání za plápolání zapalovačů klasická good-bye rocková baladička, odborně se tomu myslím říká oplodňovák.
Při respektu k nesporným kvalitám tohohle alba plného vysoce nadprůměrných muzikantských výkonů mi na The Hunter něco chybí. Je to jakási elementární silná emoce, hlasivky metaforicky vyrvané z hrdla a polámané zuby zaflákané od krve – tady mi na mysl přicházejí právě starší vály od zmiňovaných Neurosis, ze kterých mi dodnes nevyhnutelně vstávají chlupy na rukou. The Hunter je zatím zřejmě nejzdařilejší deskou Mastodon, na které se jim dosud nejlíp povedlo najít svůj vlastní hlas mezi mnoha podobnými. U řady hudebních psavců je taky pravděpodobně horkým kandidátem na „hard´n´heavy" desku roku. Může být. Ale že by to byla událost, která přepisuje dějiny moderního metalu – tak hlasitě tenhle vymřelý chobotnatec zase nedupe.
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
