Jaký otec, takový syn: Magie všednosti v japonském stylu

Pak jsou zde ale znamenité filmy, které se pohříchu nedostaly do naší distribuce, ačkoli jsme je mohli vidět na tuzemských festivalech – například britské sociální drama Sobecký obr nebo mexický opus Heli. Tím nejlepším nedistribuovaným titulem je ale japonský snímek Jaký otec, takový syn, který má ve své letošní top 10 i britský Guardian.

Asijská kinematografie se v posledních letech nachází ve fázi zřetelné umělecké stagnace, kterou narušují výhradně díla naprostých solitérů (thajský výtvarník a režisér Apichatpong Weerasethakul nebo Tchajwanec Tsai-Ming-liang). Důkazem toho je čím dál sporadičtější účast tamních filmů na důležitých světových přehlídkách. Letošní ročník festivalu v Cannes však přinesl nečekané množství trofejí pro asijské filmy: prestižní Cenu poroty si právem odnesl japonský snímek Jaký otec, takový syn jednapadesátiletého režiséra Hirokazu Koreedy – film, který svou subtilní krásou a mimořádnou komplexností vyráží dech.

Moudra o tom, kterak vybraná umělecká díla dokážou člověku o určité problematice sdělit víc než celé odborné eseje a knihy, mi vždycky přišla jako triviální klišé; v případě Koreedova nenápadného, ale o to promyšlenějšího filmu však platí beze zbytku. Problematika rodinných vztahů vždy byla jedním z dominantních (a dnes už zdánlivě zcela vytěžených) témat japonské kinematografie, autorovi se přesto podařilo přijít s nesmírně poutavou a především skvěle napsanou variací, která prozrazuje mnohé o japonské společnosti a přitom zůstává zcela univerzální.

Z filmu Jaký otec, takový syn |foto: MFF KV

Příběh dvou rodin, jež se musí náhle vyrovnat s faktem, že jejich děti byly před šesti lety v porodnici vyměněny, Koreeda zachycuje v průběhu jednoho roku, během něhož v plné šíři vyniknou kontrastní charaktery a odlišné světonázory všech zúčastněných: buržoazní životní styl a typicky japonský důraz na ambicióznost a výkon u první z rodin je nenásilně stavěn do kontrastu k láskyplně anarchistické existenci rodiny druhé. Koreeda pronikavě nahlíží odcizenost přepracovaných otců, kteří mají problém navázat hlubší vztah se svými dětmi, fenomén soutěživosti coby klíčové vlastnosti předurčující k „úspěchu“ i tradiční japonské pohrdání nižšími společenskými vrstvami.

Žádná z postav tu není jednoznačná – režisér a scenárista v jedné osobě se úspěšně vyhýbá schematičnosti i patosu a naopak sází na detail, výmluvnost a odzbrojující humor. Místo předvídatelného melodramatu nabízí chytrou, napínavou, skvěle nasnímanou a obratně sestříhanou magii všednosti a drobných okamžiků. To ale není všechno: po zhlédnutí snímku Jaký otec, takový syn si troufnu tvrdit, že Hirokazu Koreeda (důstojný nástupce klasika Jasudžira Ozua) je momentálně nejzručnějším filmovým tvůrcem pracujícím s dětskými herci. Suverenita a přirozenost, s jakou film obývají všichni dětští hrdinové, se hned tak nevidí.

Z filmu Jaký otec, takový syn |foto: IFC Films

Koreedův snímek je mimořádně dojemný a vřelý, ale nikdy vyděračský či zbytečně sentimentální. I díky tomu není Jaký otec, takový syn pouhou úvahou nad vztahem výchovy a genetické příslušnosti, ale také intimním a přitom vrstevnatým společenským portrétem. Je to film, který nám nenásilně ukazuje, že nejen otcové mají schopnost udělat ze svých synů muže, ale i naopak.

Hodnocení: 95 %Jaký otec, takový syn (Soshite chichi ni naru)Hirokazu Koreeda, Japonsko 2013, 120 minut