James Blake o brexitu i o tom, proč k nové desce nechce videoklipy

Tvoje album se původně mělo jmenovat Radio Silence, proč ses nakonec rozhodl pro název The Colour In Anything?
Musel jsem přizpůsobit název tomu, kam směřovala hudba. Když jsem začal tuhle desku psát, myslel jsem, že to bude agresivní hiphopová záležitost plná kolaborací. S postupem času se předmětem alba stal můj vlastní život, původní koncept přestával dávat smysl.

Po vydání předešlé desky jsi tvrdil, že jsi byl opravdu vyčerpaný. Jak to bylo s tvou třetí deskou?
Stejné. Ale tentokrát to byla pomalejší, spalující únava. Album The Colour In Anything trvalo déle a dělal jsem na něm v období nějakého osobního růstu. Zatím všechny desky vznikly při životních peripetiích a musím říct, že měly vliv na to, jak jsem se s nimi vyrovnal. Hudba je pro mě v tomhle stejná jako spánek, kdy si člověk třídí paměť a prořezává své vlastní zkušenosti.

Čtěte také

Jednou jsi řekl, že už nechceš být definován jako trpící umělec. Jak to vidíš dnes?
Popravdě jsem řekl, že tu existuje takový skoro romantický pohled na trpící umělce. Někteří z nich neřeší příčinu svých úzkostí, prostě je využívají k tvorbě. Neberu takové lidi jako cyniky, ale pro mě je nejdůležitější být šťastný. To znamená dělat alba, do kterých se jde vžít, přičemž lidi můžou sympatizovat s tvým pohledem na svět, na život, ale už ne nutně s problémy, o kterých píšeš. Znám mnoho umělců, kteří mají deprese. O psychickém zdraví se dost nemluví, alespoň ne v mé zemi. Deprese ale nejsou tvou součástí, netvoří tvou osobnost – a mně osobně nikdy nepomohly tvořit hudbu. Umělci by se neměli bát, že přijdou o své fanoušky nebo o zájem okolí jenom proto, že se zbavili úzkostí – svého kreativního motoru.

Jaký vliv bude mít brexit na britskou hudbu?
Ach, bože. Pár dní jsem teď na to nemyslel. Jsem prostě strašně zklamaný, opravdu. Lituju toho, že bylo referendum. Měl jsem obrovské štěstí na načasování, když jsem začínal s hudbou. Jezdil jsem po celé Evropě jako DJ, hrál živé sety, to všechno s omezeným rozpočtem. Nemusel jsem řešit vízum a s ním spojené výdaje. Navíc jsem potkal tolik lidí, našel tolik přátel. Promotéry, lidi na různých večírcích, festivalech. Měl jsem vztahy v jiných zemích, zažil jsem věci, které bych jinak nikdy nezažil. A to mluvím jen o sobě. Pro tisíce mladých lidí v Anglii teď bude těžší zkusit založit byznys v zahraničí nebo prostě jenom jet někam ven. Bude těžší rozumět jiným způsobům života, rozvíjet empatii.

Myslím, že tahle volba ukazuje, jak moc v Anglii chybí empatie. A podle mě to souvisí i s tím psychickým zdravím, protože společnost, která o něm nedokáže mluvit, prostě není empatická. Je mi líto příští generace, která bude odrazována od zažívání toho, co jsem mohl zažít já. Neboli, já byl pevně pro to, aby Británie zůstala, a cítím se jako Evropan, protože jsem od dvaceti let žil v Evropě nebo Spojených státech.

Tisková konference s Jamesem Blakem na Pohodě 2016|foto: Barbora Linková

Celý ten postoj – „nepouštějte je sem, my je tu nechceme“ – se objevil už v době, kdy do Británie dorazili Jamajčané nebo Indové. A jejich vliv na anglickou kulturu byl obrovský. Pro mě osobně byla jamajská hudba v době mého vývoje velice důležitá. Když lidi říkají: Jamajčani jsou v pohodě, ale Syřany tu nechci, beru to jako pokrytectví.

Ještě k novému albu: někteří ho zbožňují, někteří si stěžují na dlouhou stopáž…
Většina lidí si stěžuje na dlouhou stopáž. Upřímně řečeno, je to opravdu dlouhá deska.

Muzikantů, co vydali dlouhé desky, v poslední době přibývá. Je v tom u tebe nějaký další záměr? Vypovídá to něco o budoucnosti formátu alba?
Víte co, dostal jsem se s touhle deskou do bodu, kdy jsem si nebyl jistý, jestli ji vůbec dokončím – a zároveň jsem prostě měl hudbu, kterou jsem potřeboval vydat. Myslel jsem přitom na to, že kdokoli, kdo je fanoušek, si snad nebude stěžovat na to, že jsem vydal moc hudby. Většina lidí si z těch sedmnácti tracků nakonec vybere ty oblíbené a bude je poslouchat. Neříkám, že formát alba je mrtvý, říkám, že mně osobně stálo za to být zkritizován za příliš dlouhou stopáž. Byla to prostě úlitba za to, že jsem vydal hudbu, kterou jsem vydat chtěl, a nemusel jsem čekat.

Plánuješ videoklipy pro novou desku The Colour In Anything? Dystopický klip k singlu na tvé poslední desce Overgrown si všichni ještě pamatujeme.
Každý track na tomhle albu pro mě něco znamená. Když k tomu přidáte video, změní to jeho smysl. Vím, že je to způsob, jak prodat singl i celou desku, ale to je mi jedno. Chci, aby si lidi kupovali můj výtvor, ne vizi někoho jiného, která vzniká dva týdny poté, co člověk dokončí desku. Nějaký režisér si s sebou půl roku nese nápad na video a čeká na song, na který by svou vizi mohl napojit. Neboli můj track má být jen taková schránka pro vizuál, a ne naopak. Tohle se stává často. Na téhle hudbě jsem pracoval příliš tvrdě a dal jsem do ní příliš mnoho ze sebe na to, aby z toho byla jenom příloha k videu. Klip k Forest Fire ale funguje, je abstraktní – můj požadavek byl – žádný narativ, prosím.

S kým bys chtěl do budoucna udělat kolaboraci?
S Evropou.