James Ferraro: Hudba vždy mluví sama za sebe

Zpočátku vypadal unaveně, s majitelem labelu Hippos In Tanks, který jej na jeho cestách doprovází, byli prý na nohou dvacet hodin denně. Soudě podle toho, jak živý byl Ferraro ještě několik hodin po vystoupení, v sobě musel najít nějaký záložní zdroj energie. Možná ale čerpá energii z hudby, kterou nabídl třem desítkám návštěvníků pražského koncertu v café V lese - jeho set nevycházel z žádné konkrétní desky, ale byl organickou směsí bezmála pastorálních klávesových ploch a roztrhaných samplů, které evokovaly okamžik, kdy se k zemi nablýskaného obchodního centra řítí regál stržený hyperaktivním dítětem. O Ferrarovi se ještě loni mluvilo jako o skladateli symfonií o globálním oteplování - na sklonku roku 2013 jde ale spíš o člověka, pro kterého je estetika celosvětového kapitalismu východiskem k osobním zpovědím.

Tvoje nové album se jmenuje NYC, Hell 3:00AM. Co se děje v New York City ve tři ráno?
Když jsem album dělal, vlastně vůbec nebylo jasné, že ho opravdu dokončím. Pomáhal mi ten konkrétní čas, tři ráno, zkrátka jsem se rozhodl, že na nahrávce budu pracovat vždycky ve stejnou dobu. Zároveň jsem si řekl, že se pokusím co nejvíc narušit obvyklý nahrávací proces, že se budu snažit přistupovat k celé věci podvratně. A tak jsem to taky udělal - zpěv jsem nahrával na záznamník v iPhonu, ostatní zvuky jsem natáčel třeba na letištních terminálech. Chtěl jsem, aby ta hudba žila se mnou, stala se součástí mého života už během natáčení. Bral jsem ji všude sebou. Desku jsem sice dokončil ve studiu, předtím jsem ji ale pořádně provětral po celém New Yorku - chystal jsem ji, když jsem se třeba v taxíku vracel z nějaké party. To je asi nakonec i její hlavní téma. Je to deska o spoustě věcí, nejvíc ale asi o určitém odkrytí toho, jak vypadá současný život v New Yorku. Obyčejný život.

Na první poslech je to tvoje nejtemnější deska, člověka by vůbec nenapadlo, že je vlastně o obyčejných věcech. Proč myslíš, že působí tak temně?
To nevím. Já o ní přemýšlím trochu jinak. Nechci říkat, že tohle album pro mě znamená nějakou katarzi, má ale trochu hlubší podtext. Od začátku jsem se při připravování alba cítil dobře, protože jsem tušil, že se mi daří být kreativní přesně tím způsobem, jakým jsem v ten moment chtěl. Proto mám album spojené spíš s pozitivními pocity. Na povrchu je deska temná, protože je často disonantní, slyšíme na ní hrubší textury, jinak mám ale pocit, že moje předchozí deska Sushi a Far Side Virtual byly daleko temnější a děsivější, protože jsem je věnoval temnějším tématům. NYC, Hell 3:00AM není tolik temná nahrávka proto, že je na ní slyšet dotyk člověka. Deska Far Side Virtual byla definovaná tím, že na ní nebylo vůbec nic lidského - zní tak prozářeně a utopisticky, je vlastně trochu plastová asi jako věci od Pixaru, to je pro mě ale daleko pochmurnější. NYC, Hell prostě zní jako můj život - ne že by byl nějak temný, ale je to zkrátka osobnější deska. Já o ní přemýšlím jako o noční nahrávce, nemá nic společného s denním světlem.

Proč ses na nové desce rozhodl zpívat?
Zpíval jsem vždycky, svým založením jsem zpěvák. Moje bývalá kapela The Skaters byla celá postavená na zpěvu, i když jsme naše hlasy vždycky manipulovali. Když jsem začal vydávat svoje vlastní sólové desky, byl už jsem ze zpívání unavený a chtěl jsem se víc věnovat instrumentaci. Teď mám ale pocit, že se zase vracím zpátky. Je pro mě přirozené ztotožnit se s vlastním hlasem, zároveň k němu přistupuju jako k dalšímu nástroji. Je to další vrstva ve výsledném zvuku. Rozhodnutí zpívat na desce NYC, Hell bylo ale trochu nevědomé a intuitivní, ostatně jako celá ta deska. Na albu nakonec slyšíme takovou přirozenou směs všeho, co jsem v době natáčení dělal. Všechno jsem to nahrával a na konci jsem si řekl, a hele, už mám celou desku.

Už jsi zmínil desku Far Side Virtual - co si myslíš o mikrožánru vaporwave, jehož představitelé tvoje album Far Side Virtual považujou za základní kámen tohohle žánru?
Je skvělé, že si lidi berou nápady a koncepty z Far Side Virtual a snaží se je rozvádět. Je to trochu legrační - když jsem dělal tu desku, nikdo mi moc nevěřil, moji blízcí mě od té desky zrazovali a nechtěli, abych ji udělal. Pro to album jsem se obětoval, i když mi bylo jasné, že spousta lidí tu desku nepochopí. Cítil jsem se odcizený, lidi se té desce občas i smáli. Postupem času se ale Far Side Virtual stalo mým triumfem. Lidi to album postupem času pochopili a to byla pro mě ta největší odměna. Samotný vaporwave zase tak moc nesleduju, ale mám spoustu přátel, kteří jej dělají a přestože neposlouchám úplně všechno, přijde mi to ohromně zajímavé. Je to o to lepší, že vaporwave většinou dělají opravdu mladí lidi, děcka na střední škole. Je skvělé moct takhle intenzivně komunikovat s mladším publikem.

Myslím, že většina lidí přijala Far Side Virtual podobně - mysleli si, že jde o nějakou parodii, že si z nich děláš legraci a že se to album ve skutečnosti vůbec nedá poslouchat. Pak se ale ukázalo, že je Far Side Virtual hodně závažná deska, album, které nám říká, co se děje přesně teď a co se bude dít v nejbližší budoucnosti.
Podle mě to byla taková nervózní reakci - lidi se obecně moc nechtějí koukat na něco, čeho jsou součástí. Na jednu stranu je to hodně znepokojující deska, na druhou stranu je ale plná krásných melodií. Na Far Side Virtual jsou jedny z mých nejlepších skladeb vůbec. Té desce jsem se úplně odevzdal, je to něco, co jsem chtěl vždycky natočit. Samotné natáčení netrvalo nijak závratně dlouho, v hlavě jsem ale tenhle projekt nosil už nějakou dobu.

Není trochu absurdní, že deska jako Far Side Virtual vyšla na vinylu?
Je to absurdní - to byl spíš nápad labelu Hippos In Tanks, já jsem chtěl, abych Far Side Virtual vyšlo v podobě vyzvánění pro mobilní telefony. Můj původní nápad byl, aby se to album stalo součástí širší infrastruktury světa, aby lidé tu hudbu měli pořád u sebe v telefonech. Ta deska vyloženě vznikla pro smartphony. Nakonec to tak úplně nevyšlo a místo toho existuje Far Side Virtual na gramofonové desce, já se ale pořád snažím, aby album vyšlo i jako soubor vyzvánění. Vlastně vůbec nemá cenu kupovat si Far Side Virtual - CD možná dává trochu větší smysl tím, jak vypadá, jinak je to ale jenom pro sběratele.

Jak mají lidé tvoji hudbu poslouchat?
Záleží na tom, hudba vždycky mluví sama za sebe. Moje desky mají většinou jasný narativ a ten by měl lidem napovědět, jak moji hudbu poslouchat. Ale líbí se mi, když si někdo vytvoří úplně vlastní příběh a tomu přizpůsobí i to, jak chce moji hudbu nejlépe vstřebávat. Když člověk tvoří hudbu, komunikuje se světem a k tomu, aby komunikace fungovala, se jí musí účastnit i posluchač. Nevadí mi, když lidé pochopí moji hudbu jinak, než jsem ji zamýšlel já. Já jsem totiž taky posluchač a je mi jasné, že spousta hudebníků by nesouhlasila s tím, jak zase já interpretuju jejich hudbu. Důležitá je jediná věc: abyste hudbu opravdu milovali.

James Ferraro|foto: oficiální Facebook Jamese Ferrara

Co máš v plánu v nejbližší době?
Budu teď mít uměleckou rezidenci v Hong Kongu - snažím se pracovat s galeriemi proto, abych měl co nejvíc tvůrčí svobody. Už se nechci omezovat jenom na hudbu, chtěl bych spojit svoje konceptuální nápady a určitou vizualitu do podoby, která bude vhodná pro galerijní prostory. Víc to odpovídá tomu obrazu, který mám teď v hlavě. Čeká mě taky turné po Spojených státech, narozdíl od Evropy tam navíc budu hrát s kapelou. Každopádně se pořád víc přibližuju k mým snům, kterých chci jako umělec dosáhnout. Jsem šťastný, že můžu být v téhle pozici.