Jan Bartek o svém životě s depresemi: Radost je pro mě cizí a neosobní pocit

22. říjen 2015

Jan Bartek trpí úzkostmi a periodickou depresivní poruchou. „Na hrudi cítím bolest, úzkost, smutek, to, co běžní lidé cítí, třeba když jim umře milovaná bytost. Akorát já nevím, z čeho to je, a trvá to kolikrát tak dlouho, že by kvůli tomu člověk někdy i raději ukončil život,“ popsal projevy svých nemocí v Diagnóze F. O sebevraždu se v minulosti neúspěšně pokusil. Teď ji neplánuje, snaží se žít pro své děti, představa věčného odpočinku je pro něj ale vlastně příjemná.

Toho, že je trochu jiný než ostatní lidé, si Jan začal všímat už v dětství, kdy se stranil kolektivu, nebylo mu dobře ve škole mezi spolužáky, během školní docházky si našel sotva jednoho kamaráda, a když se ho někdo na něco zeptal, cítil se fyzicky velmi špatně. Učitelé to na prvním stupni přikládali spíš studu, později už bylo zřejmé, že Janovo prožívání mezilidských vztahů ovlivňuje něco jiného – duševní onemocnění.

Do patnácti let se se svými obtížemi pral sám. „Vždycky jsem si říkal, jaký budu, jak budu vystupovat, abych zamaskoval, že jsem odlišný od těch ostatních dětí,“ vypráví Jan Bartek v rozhovoru. „Od patnácti let jsem pak navštěvoval psychologa, protože jsem věděl, že je se mnou něco jinak, tak jsem se na to chtěl zeptat. Tam jsem pak dostal i kontakt na psychiatrii, kde bylo možné mé problémy řešit medikací.“

Po základní škole nastoupil Jan do učení, kde však nezvládl tlak nového okolí, a školu nedokončil. „V novém prostředí jsem nedokázal být, nedokázal jsem mezi těmi lidmi jíst, pít, mluvit s nimi,“ popisuje svůj pokus o studium. Místo toho skončil v invalidním důchodu. I v něm se snaží pracovat, v současné době v chráněné dílně.

Čtěte také

Duševní nemoc Janovi zkomplikovala nejen profesní, ale samozřejmě i soukromý život. „Najít si holku byl pro mě velký problém. Bylo pro mě těžké už to, když mi jen někdo sáhl na ruku, když mi někdo podal ruku nebo se mi podíval do očí,“ vypráví Jan. Navzdory tomu je dnes ženatý a má dvě malé děti.

Janův příběh je vlastně plný onoho pomyslného „navzdory“. Snaží se bojovat, vědomě se překonává, vystavuje se situacím, které jsou mu nepříjemné, aby jeho okolí nic nepoznalo, aby působil uvolněně, normálně. To ho ale neskutečně vyčerpává, což vede k tomu, že přijde z práce domů a musí jít poměrně brzy spát. „To mi pomáhá, kolikrát je to prožívání tak náročné, že to raději jdu zaspat. Kdybych to neudělal, tak bych asi chodil po místnosti a pak bych asi explodoval. Děti to tak berou – táta je unavený, táta spí. Na druhou stranu pro mě není jednoduché to, že se nezvládám tolik věnovat dětem, vzít je na procházku, aby si žena odpočinula, dělat s nimi úkoly, jít s nimi do ZOO,“ vypráví Jan Bartek.

03498000.jpeg

Kromě spánku Janovi pomáhá zmírňovat tenzi, ve které žije, i psaní básní a jejich zhudebňování. Zatím je umisťuje jen na internet a prohlašuje o sobě, že vlastně neumí ani jeden akord. Jeho snem je však veřejné vystupování. Nedovede si ale představit, že by jej zvládl.

Odkaz:
Osobní stránka Jana Bartka na Facebooku – Tvorba pacienta psychiatrie

Spustit audio