Jan jí lilek

Slam poetry je cestou poezie z knižních stránek k živé performanci, která i když se obejde bez rekvizit, nepředstavuje jen prostou recitaci. Jan Jílek vydal na sklonku roku 2010 sbírku Jan jí lilek a taky nejde jen o prostý návrat po této cestě k poezii, ale spíš svébytný slam dobývající si právo na papírové vydání.

(...)
ty děti čtou si o nás,
pyjonýrech slamu v čítankách
ty děti píšou o nás,
pyjonýrech slamu v písankách
ty děti maj nás,
pyjonýry slamu na stránkách

ty děti vedle Nerudy a Nezvala nás staví
ach milé děti já vás tímto zdravím
(...)

Takhle se Jílek obrací k slamové komunitě a k publiku, které je velmi dobře cítit i v literární podobě textů. Sbírce Jan jí lilek dominuje jazyková hra, neustálá konfrontace vysokého a nízkého na intimní i globální úrovni a právě autoslamová tematika, slam o slamu, ne nepodobný sebevymezování v hiphopovém freestylu. Jan Jílek je ostatně ctitelem hiphopových DIY divoženek Čokovoko.

Sbírka je tříjazyčná, česko-německo-anglická, protože, jak se s nadsázkou konstatuje v slamu Holy Grail of Love:

if you want to make it international
you have to slam about love
(…)

Hlavní předností sbírky Jan jí lilek je, že slamy i bez show-efektu samotného přednesu obstojí. Je to poezie s vysokou kadencí chrlení rýmů a anafor. A tahle kadence zvyšuje překvapivost různých jazykových nápadů a kontextových propojení i na papíře. I při pohledu přísným okem nenajdeme ve sbírce než několik málo míst, kde jazyková hra zavede autora do banálnosti nebo samoúčelu. Možná tomu tak je i proto, že jde o připravené texty, ne záznamy spontánních akcí: Jílek při slamech obvykle neimprovizuje.
Inteligentní ironie vzniká díky evidentnímu rozhledu autora na poli jazyka, literatury i např. filmu, ale i ochotě čerpat pro svoje texty nejen z respektovaného kánonu, ale také z aktuálních kontextů od Bin Ládina přes Mirka Dušína po panenku Barbie. Nikde to ani vzdáleně nepůsobí postmoderně-snobsky.

Křest knihy Jan jí lilek|foto: Magda Jansová

Nejnovější Jílkův slam z celorepublikového finále mimochodem staví na Facebokové metafoře a je pro mě daleko intenzivnější než například Beneho skladba Generacia F. Zaprvé proto, že méně moralizuje, a zadruhé proto, že z ní cítím, stejně jako ze sbírky Jan jí lilek, pnutí typu „nešťastně štasten“, jakéhosi hoře z rozumu, znajícího a zakoušejícího popkulturní braky i kanonizované umění, pudy i city, ironii, obracející se střídavě k okolí a k sobě. V nejlepších místech sbírky ukazují skrze jazykovou ekvilibristiku, že je autor je tažen protichůdnými silami a že to, co do slamu vkládá, jsou jeho autentické paradoxy.

O grafickou podobu sbírky, kterou vydává občanské sdružení Fléda, se postaral Jakub Jansa, který Jílkovu sbírku posunul od knihy k designovému artefaktu, vybavenému umělohmotnými deskami a lžičkou. Takže i v tomto ohledu se dílo podařilo.