Japonskému vodníkovi se musíte uklonit, radí japanistka Alice Kraemerová v rozhovoru o strašidlech

9. září 2019

Folklor země vycházejícího slunce je vděčným zdrojem inspirace pro desítky japonských i západních hororů. Nad tím, proč nás japonská strašidla a duchové tak fascinují, se v rozhovoru zamýšlí japanistka, překladatelka a autorka několika knih o japonské kultuře Alice Kraemerová. Odpovídá i na otázky, jak se ostrovní náboženská a filozofická tradice odráží ve vztahu Japonců ke smrti nebo k environmentálním problémům.

Dá se svět japonských strašidel nějak jednoduše popsat?

To je velmi obtížné, protože je asi deset strašidel, která znají víceméně všichni po celém Japonsku, a pak je mnoho regionálních strašidel nebo bytostí, které se vážou k jednomu konkrétnímu místu. Obecně se to tedy jednoduše charakterizovat nedá, museli bychom popsat každou legendu nebo vyprávění jednotlivě. Každý Japonec nejspíš zná třeba sněžnou ženu nebo vodníka. Japonský vodník je ale malý chlapeček, který nosí v důlku na hlavě vodu. Nejlépe se ho tedy zbavíte tak, že se mu ukloníte, on se také musí uklonit, voda se mu vylije, a tím přijde o svoji sílu.

Souvisí velký počet japonských nadpřirozených bytostí, včetně různých duchů a démonů, s odlišným konceptem vztahu živých a mrtvých v japonské kultuře? A v čem se japonské pojetí liší od západního?

Tradiční japonské náboženství šintó směřovalo k celkové harmonii a uctívání předků. Velmi silný prvek úcty k předkům má v sobě zakomponovaný také buddhismus a podobně i šamanismus, který byl běžný na severu Japonska. Předci jako ochranné bytosti figurují ve všech japonských filozofiích a náboženstvích. V tomto je trochu rozdíl oproti Západu. Evropská kultura také jednoznačněji odděluje dobro a zlo, japonské pojetí je mnohem flexibilnější. Něco může být za určitých okolností dobré, ale za jiných zlé.

Logo

Je víra v tyto bytosti ještě součástí každodenního života Japonců?

Strašidly se dnes už lidé samozřejmě nezabývají. Ale šintoismus i buddhismus mají své svátky, které lidé dodržují. Každý chrám nebo svatyně má svůj svátek, podobně jako nás máme třeba poutě. Japonci jsou dost pověrčiví, takže pokud chce někdo například uspět u zkoušek, tak napíše prosbu na votivní destičku a snaží se vyprosit si přízeň bohů. Když se ale někoho zeptáte, zda je buddhista, nebo šintoista, tak vám nejspíš nebude schopen odpovědět, protože oni to obvykle nerozlišují, obyčejně jim obě filozofie splývají do jedné.

Alice Kraemerová

Odlišují se v tomto nějak nejsevernější japonské oblasti, kde žije i jediná původní etnická menšina Ainové? Udržuje se zde ještě v nějaké podobě šamanismus?

Do jisté míry při některých svátcích a slavnostech. Například na hoře Osore-zan se konají v červenci svátky duší zemřelých a ještě dnes tam lidé média hovoří s dušemi mrtvých. Jinak Ainové na Hokkaidu dnes už žijí jako lidé kdekoli jinde v Japonsku. Tradice si sice udržují v místních muzeích a skanzenech, ale jejich jazyk postupně zaniká a každodenní život se neliší od zbytku země. Přece jen ale panuje na Hokkaidu větší volnost, je tam více prostoru, a tedy třeba i možnost svobodně putovat přírodou.

Jak ovlivňuje náboženství pohled Japonců na přírodu? Jak se snažili japonští podnikatelé usmířit si božstva v Česku? A kde se v Praze skrývá japonská mořská panna? Poslechněte si celý rozhovor s Alici Kraemerovou.

autor: Alžběta Medková
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

Zmizelá osada

Koupit

Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.