Jarmareční blábol o všehomíru
Jarmareční bouda Pavla Dražana je rozvedením stejnojmenného krátkého filmu z roku 1982, který formou podobenství pojmenovával setrvalý úpadek lidstva a jeho univerzální sklony k sebezničení.
Po více než dvaceti letech se tak do českých kin podívá myšlenkově i formálně nesmírně ambiciózní snímek, který za své inspirační zdroje označuje giganty jako Federica Felliniho či Andreje Tarkovského. Jeden, nepřiznaný v průvodních materiálech, však považuji za mnohem podstatnější - Českou sodu.
NECHCETE ČÍST? POSLECHNĚTE SI CELOU RECENZI!
Jarmareční bouda svým celkovým ustrojením evokuje úvodní scénu této kultovní série, v níž rozčilený sedlák hrozí obloze za monumentálního dunění Straussovy skladby Also sprach Zarathustra. I zde se setkávají dvě základní roviny - rovina nedosažitelných hodnot a rovina úporného a směšného lidského snažení je ovládnout. Iracionální zpupnost a tendence k velkým a výhružným gestům směrem k obloze, která buď zůstane nekonečně netečná, anebo sešle v nepojmenovatelném aktu odplaty blesk.
Kdyby Dražanem předkládané pásmo křečovitých skečů, které většinou končí hromadnou smrtí, ublížením či nějakým vypečeným a přežvýkaným symbolickým záběrem, nebylo míněné smrtelně vážně, snad by mohlo být zábavné. Každopádně režisér veden úctou ke klasikům světové kinematografie sahá po nejtěžších symbolických kalibrech, které se však v jeho rukou mění ve vodní pistolky, z nichž voda teče ledva čůrkem.
Jarmareční bouda signalizuje každým záběrem, že je esteticky propracovaným podobenstvím bědné lidské komedie. Bohužel ale také každým záběrem přiznává, že její symboly jsou odkoukanými, nefunkčními a odpudivě nabubřelými intelektuálskými gesty. Klasičnost, která se do chaotického vyprávění vkrádá především skrze hudební a vizuální citace, působí při střetu s celkovým pojetím filmu dojmem špinavé záchodové mísy zapomenuté uprostřed bělostného antického chrámu.
Dražanovi a jeho štábu nelze upřít, že provedení Jarmareční boudy převážně nepůsobí amatérským dojmem. Ale s přihlédnutím k tomu, jaká slova a jaké cíle filmaři volí, vyhlíží nabízená forma chabě a nepatřičně. Obzvlášť, když se vedle poměrně zdařilých záběrů objevují některé sekvence, které evokují "véháeskové" horory a po domácku vyrobené klipy black metalových kapel. Rozhodně ne film, který touží být uměleckou a vizuálně vytříbenou výpovědí o stavu soudobého světa.
V bludném panoptiku postav a perel ducha nelze nalézt jediné pevné východisko. Naléhavý amalgám velkolepých myšlenek je jen chabou vějičkou přepjaté bezduchosti. Jarmareční bouda je patvar, který svou hranou noblesou a vemlouvavým chytráctvím dokáže spolehlivě urazit. Touží být satirická jako Fellini, syrová jako Bergman a krásná jako Tarkovskij. Ale v jádru je jen uřvaným buranem v rádiovce, který zkouší poručit větru a dešti.
Hodnocení: 20%
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka