Jednoduše zenový komiks. Takový je Gijsemansův Hubert o introvertovi, kterého není třeba zachránit
Komiks, v němž se čas zpomalil ke šnečímu tempu, až ztratil svůj smysl, umí Belgičan Ben Gijsemans. Jeho nenápadný béžový grafický román nese název Hubert a bere čtenáře do světa starého mládence, aby ho donutil zastavit se a hledat. A vůbec neslibuje, že za životem plachého hrdiny posedlého klasickým uměním se skrývá ještě něco dalšího. Možná jen možnost nakreslit tak trochu jiný komiks.
Od matoucího detailu k ohromujícímu celku pláten starých mistrů rozehrává Gijsemans svůj komorní příběh. Hubert, nenápadný muž v hnědé parce a dioptrických pilotkách, tráví každý víkend v belgických muzeích krásných umění. Zatímco se kolem něj střídají návštěvníci, on bez zjevné motivace zírá na obraz. Od tónů v pozadí ke křivkám těl a tváří a… zas a znovu, dokud nezavřou.
Pak se potichu vplíží do svého podnájmu, aby jej nezastavila všetečná sousedka s pozváním na skleničku. Hubert chce být sám, sám večeřet, sám koukat na televizi, sám si přemýšlet nad svými věcmi, o kterých se ani čtenář ve výsledku mnoho nedozví.
Nulový děj a všední hrdina, možná spíše figurka, o které si šeptají kustodky, umožňuje Gijsemansovi vytvořit dílo, které přímo nutí dívat se jinak. Fragmentárnost, minimum slov a fázování na hranici únosnosti společně s paletou hnědých odstínů objektivně zpomalují čtení komiksu. Devět panelů na stránce zachycuje listování v novinách, šlofíka nebo přehrabování se v šuplících. Hubert je snad nejčastěji zabírán zezadu, kdy se charakteristicky hrbí a vtahuje hlavu mezi ramena jako želva do krunýře.
Tohle není hrdina ochotný odhalit své nitro ani muž činu. Naopak se zdá, že autor ve svém debutu programově odmítl vše, co dělá v současnosti komiks tolik přitažlivým pro masy. Ať už je to až filmový střih, nebo absence barvy. Navíc zkoumání detailů a zastavení se nad každým obrázkem nepřináší předpokládaná odhalení Hubertovy duše. Na konci komiksu o něm čtenář ví jen o trochu víc než na začátku. Klidně by to mohl být autor sám v blízké budoucnosti anebo někdo úplně jiný.
Aby snad nedošlo k omylu, že je hrdina obětí své stydlivosti, přidá Gijsemans epizodu se sousedkou. Osamělou vdovou chtivou se sbližovat, od které Hubert raději odchází s vágní omluvou na rtech. Tento (anti)hrdina má v sobě určitou ostražitost vůči světu, který by jej chtěl začlenit, zatímco jemu je v jeho rutině dobře. Právě v ní může nejlépe ovládat obrazy, které jej obklopují, jít si vlastní cestou za krásou.
Víc než evropskému alternativnímu komiksu se Hubert blíží mangám Muž na procházce nebo Máme doma psa od japonské komiksové legendy Džiróa Tanigučiho. Ten měl zvláštní schopnost čtenáře zastavit nad každodenností zcela obyčejných lidí a bez jakéhokoliv zveličování v nich zachytit poezii života.
Gijsemansův záměr by možná ještě přesvědčivěji vyzněl, kdyby měl komiks víc než necelou devadesátku stran. Pak by Hubertova rutina získala na zenovosti a čtenář na jistotě, že intepretaci je protentokrát možno klidně nechat spát. Stále je to ale ten z příběhů, kde se vlastně nic nestane, a přesto čtenářům trvale uvíznou v paměti.
Je rutina zenem nebo je zen rutinou? Ponořte se do komiksu o chlapíkovi, který nejraději nedělá vůbec nic.
Hubert: Ben Gijsemans, přeložila Lenka Sovová, 88 stran, Centrala (2021).
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.