Jiří a Adam Gebrianovi: Nejdůležitější je bydlení, ne veřejný prostor. Neshodneme se jen u brutalismu
„Už od dětství se spolu bavíme hlavně o sportu,“ říká Adam Gebrian o sobě a svém tátovi, který od poloviny 70. let do roku 1993 působil na útvaru hlavního architekta města Zlín, v 90. letech navrhl na Zlínsku několik budov. „Myslím, že se při tom snažíme všímat si společenských témat. Třeba toho, že teď máme dobrý výsledky v individuálním sportu, ale mizerný v kolektivním. Hledáme pro to odůvodnění, bavíme se o věcech viditelných ve společnosti, které nás trápí. To je pro nás častý námět k rozhovoru.“ Adam a Jiří Gebrianovi jsou druhou dvojicí seriálu rozhovorů Radia Wave nazvaného Rodiče a děti. Shodnou se prý téměř ve všem. Až na význam brutalistních staveb. To je prý ale detail.
„Sám člověk nedokáže nic, to je úplně stejný v architektuře jako ve sportu,“ rozebírá Adam Gebrian společně s otcem podobnosti ve vnímání obou věcí. „Je důležitý umět dobře prohrávat, protože člověk prohraje mockrát, já jsem to nikdy neuměl a snažím se to pořád učit, protože jinak bych se architekturou vůbec nemohl zabývat.“ Oba vystudované architekty dělí třicet let. V hodnocení toho, jak se lidem v jejich oboru vedlo za normalizace a dnes, se ale příliš neliší.
Normalizační deziluze
„Žili jsme tehdy od toho špatného konce vzepětí 60. let v obrovské deziluzi,“ vzpomíná Jiří Gebrian. „Hodně lidí se přestalo zajímat o výsledky své práce, bylo to nejkrutější období oboru. Nechci strašit, ale mám dojem, že se k podobné rezignaci zase blížíme.“ Podle Jiřího Gebriana byly tehdy důležité výjimky mezi architekty, které hůl nezlomily. „Tihle lidé pomáhali udržet energii k tomu, aby se člověk pokoušel lézt do těch struktur a napadal je. Snažit se v oboru něco změnit. Vzpomínám si, jak jsem po návratu z vojny uviděl na svitavském hřbitově nově dokončenou obřadní síň od Pavla Kupky a Karla Nepraše a padl jsem z toho na zadek. Byl jsem tak ohromený, že jsem si říkal: když je možný tohle, tak se přece dál působit dá. Proč rezignovat? Proč to nezkusit?“
Adam Gebrian je k dnešnímu stavu podobně skeptický. „Naprostá většina českých architektů je pod obrovským tlakem okolností, který nemůžou ovlivnit, množství papírové dokumentace a nejrůznějšího projednávání a vyřizování je tak gigantický i k malýmu projektu, že ty lidi jsou úplně vyřízený.“ Podle Gebriana nemají téměř na nic jiného čas. „Jestli se ptáme, proč u nás není skvělá architektura, tak je dobrý mít na paměti podmínky, ve kterých ta práce vzniká. Když si uvědomíme, co všechno ty lidi musí dělat, tak se divím, že to ještě vůbec někdo dělá.“
Generační spor o brutalismus
Na otázku, v čem se Jiří a Adam Gebrianovi neshodnou, napadá Adama jako první často diskutované téma brutalismu. „Já už patřím ke generaci, která má respekt k výkonům lidí, jako jsou Machoninové nebo Prager, mluvím konkrétně o Nové scéně, federálním shromáždění, Thermalu, Kotvě, ale myslím, že tvůj vztah k téhle vrstvě české architektury je problematičtější.“
Podle Jiřího Gebriana je to detail. „Já v našem vztahu pozoruju jinou věc. Od doby, kdy jsem se naučil na přelomu 60. a 70. let architekturu považovat za uvědomělou, cílevědomou tvorbu životního prostředí pro člověka, jsem tuhle definici v rámci zeskeptičtění začal omezovat. V dnešní globální společnosti je její význam zúžen radikálně, blíží se to Goethovu výroku, že architektura je zkamenělá hudba. Ve světě je dnes spousta stavební, inženýrské produkce, ale architektury je málo. V tom původním významu, tak jak jsem ji chápal já, se dnes už nechápe a je jí jako šafránu. To je podle mě rozdíl mezi mým uvažováním a tím současným.“
Husí kůže z architektury
„Abych pravdu řekl, tak takový ty momenty, když někam vstoupíš a máš husí kůži z toho, jak je to skvělý, zažívám čím dál míň a v Česku jsem to možná nezažil nikdy,“ navazuje Adam Gebrian. „Tak to já jsem to zažil v Česku v poslední době hned dvakrát,“ říká rozhodně Jiří. „Když jsem se dostal na hlavní náměstí v Českých Budějovicích v době, kdy tam byla v blízkosti barokní kašny realizace Jana Šépky, a podobně jsem se cítil ve Velkých Opatovicích v rekonstruovaném zámku při pohledu na práci Zdeňka Fránka. To mě mrazilo stejně jako za mladých let při návštěvě finské nebo holandské architektury.“
V tom, co jsou zásadní témata spojená s rozvojem českých měst, se oba Gebrianovi doplňují. „Nejdůležitější téma je podle mě bydlení,“ říká Adam. „Dlouho mi to trvalo, než jsem to pochopil, taky jsem pořád říkal, že důležité je to venkovní, protože je to společné. Je mi jasný, že tenhle můj nový názor není moc populární, ale pokud není v pořádku bydlení, tak není v pořádku ani celek.“ Na druhém místě zmiňuje význam infrastrukturních staveb. „Uvědomil jsem si to v Los Angeles, kde je všechno obrovské. Při pohledu na všechny ty dálnice, dráty vysokýho napětí, železnice, řečiště kultivovaných vod, tyhlety rozměrný stavby, mi došlo, že v ČR se to bere jako účelové stavby. Podle mě to ale mají být dobře udělaný, krásný věci. Má to mít úroveň, u nás se tím ale nezabývá nikdo,“ zdůrazňuje Gebrian mladší. „I mě tohle vždycky zajímalo nejvíc,“ souhlasí jeho otec. „Přesně tato prostředí formují to nejdůležitější – lidskou představu o komunitě, rodině a jejím fungování.“
Ať se jdou podívat na Kinteru
Ani jeden z Gebrianů nesouhlasí s čas od času opakovanou mantrou o tom, že v otázkách uspořádání města už bylo všechno podstatné vymyšleno a stačí se k tomu jen vracet. „Tomu nevěřím. Kdo si myslí, že bylo už všechno vymyšlený, ať se jde podívat na výstavu Krištofa Kintery do Rudolfina,“ kroutí hlavou Jiří Gebrian. „Tam může vidět perspektivy úplně jiného rázu, vidět, co všechno nás může očekávat. Umělci, jako senzory společnosti, tuší takové věci někdy daleko intenzivněji. Já sám jsem žasnul nad tím, jak je možný se na budoucnost dívat s optimismem, jak to může lidi bavit dělat s vtipem a legrací.“
Rodiče a děti je seriál rozhovorů Radia Wave o tom, jak různé generace vnímají aktuální témata. Příště si poslechněte rozhovor s Jankem a Danielem Kroupou.
Nejen uvažování otce a syna Gebrianových, ale i jejich práce se prý v mnohém podobá, přestože se mladší z nich konkrétním realizacím věnoval jen chvíli. „Připadá mi, že nakonec pracujeme podobně,“ obrací se Adam na Jiřího. „Ty ses jako hlavní architekt věnoval nějakému vymezenému území a já taky, jen je to Česká republika obecně. Mě už při studiu přestaly zajímat individuální výkony a začal mě zajímat celek. Hlavně proto, že zdejší obecný standard kvality prostředí je slabej, slabší, než býval. Byl bych rád, aby se postupně zvedal, a právě tomu věnuju svoji práci.“
Poraďte si sami
V závěru se rozhovor stočil na depresivní téma českého školství. „Možná to bude znít jako rozhovor dvou velmi skeptických lidí,“ usmívá se Adam Gebrian. „Je pravda, že u nás v rodině tohle vždycky bylo přítomný, ale nikdy jsme se z toho nehroutili, i po těch nejhorších nepříjemných situacích jsem si nikdy neříkal ‚No tak teď to balím‘, ale spíš ‚No tak jo, tak jedeme dál, něco budeme dělat vždycky, žejo‘, i když třeba máma brečela, že jdu na architekturu, a říkala, že to není pro mě. Vnější podmínky jsou vždy nepříznivé, říká Jiří Pelcl, člověk se s nimi vždycky musí nějak utkat.“
Podle Jiřího Gebriana bude mít další generace architektů vlastní názor a nenechá se tak snadno ovlivňovat jako všechny před ní. V nezávislých mladých vidí naději země, jejíž školství už dekády nezvládá motivovat studenty, aby se zajímali o svoje prostředí. Adam Gebrian zná generaci Y díky svému působení na architektonické škole Archip. „Ty lidi jsou úplně jiný. Mám dlouhodobě velký pochybnosti o celých vzdělávacích systémech a často alibisticky říkám: ‚Učte se spíš od svých spolužáků než od svých vyučujících, od nich se můžete o současným světě naučit mnohem víc.‘ Přemýšlím nad tím, co jim dávám já sám, a myslím, že bych s tím měl rychle skončit. Podporovat je spíš v samostatnosti, v tom vidím jediné systémové řešení do budoucna, ponoukat je: poraďte si sami.“
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
