John Cale jako rocker i něžný melancholik

Letošní představení znělo dost jinak, než když Cale v květnu 1994 přivedl na jeviště Lucerny folkaře Boba Neuwirtha a různorodou sestavu doprovodných muzikantů nebo když se v roce 1997 představil jako poměrně přímočarý rocker, o koncertu s nakrátko obnovenými Velvet Underground v roce 1993 ani nemluvě. Teď se Cale vrátil tak, jak ho publikum před téměř devíti lety poznalo poprvé: jen sám s klavírem a akustickou kytarou.

Koncertní dramaturgii má John Cale už léta ustálenou. Teď sice uvedl několik nových, na deskách ještě nevydaných skladeb (Things To Do In Denver When You're Gone, Over Her Head, Sold Motel), jinak se ovšem žádná překvapení nekonala. Kdo zná Caleovo koncertní album Fragments Of A Rainy Season z roku 1992, může si o jeho letošním programu udělat dost přesnou představu. Takhle ostatně vypadalo i pražské vystoupení v roce 1992, koncert z roku 1998 byl téměř totožný a většina skladeb zazněla i na ostatních vystoupeních. Bez písní jako On A Wedding Anniversary, Do Not Go Gentle Into That Good Night, Chinese Envoy, The Endless Plain Of Fortune, Buffalo Ballet, Dying On A Vine, Cordoba, Style It Takes, Thoughtless Kind či Close Watch je už opravdu těžké představit si Calea na pódiu.

Tituly Caleova koncertního programu jsou většinou pomalé a poklidné, jen občas, v číslech jako Dancing Undercover, Guts nebo Leaving It Up To You předváděl John Cale drsnější, rockerskou tvář. Ale přesto působil až příliš vyrovnaně a relaxovaně na to, aby těm skladbám dokázal dát pravou neurotickou zběsilost, známou z nahrávek (i když v závěru Fear Is A Man's Best Friend křičel opravdu dramaticky). John Cale střídal klavír a akustickou kytaru. Jeho zpěv může občas působit trochu monotónně, ale obsahuje v sobě přímo šansoniérské kvality; po výrazové stránce je Cale skutečně mimořádným interpretem. Publikum Archu zaplnilo, bylo nadšené a vynutilo si několik přídavků.