Jordan Wolfson: Různé verze sebelásky a osamění

Wolfson experimentuje se světem médií a zkoumá, jakým způsobem skrz ně vnímáme sebe sama. Ve svých pracích reflektuje fungování kultu celebrit a přesycenosti médii. Jeho práce byly vystaveny v prestižních galeriích jako Tate Modern nebo v Centre Georges Pompidou.

Výstavu zahájila projekce videa s názvem Animation, masks. Ústy animované ústřední postavy v něm mnoho různých lidí recituje jednoduchou báseň: „Je tak příjemné se probudit a nemuset nikomu říkat, že ho miluji, když už to není pravda.“ Stejný animovaný hrdina také vyslovuje rozhovor mezi mužem a ženou, ve kterém se muž vyptává na to, jaký je. Proč ses rozhodl spojit zrovna tyto texty?
The Love Poem je báseň od Richarda Brautigana, kterou později nahráli John Lennon a Yoko Ono. Vydali ji v roce 1968 na labelu, který si Beatles založili v témže roce pod názvem Apple Records. To druhé audio ve videu Animation, masks je konverzace mezi mnou a vybranou herečkou. Z větší části jdeme podle scénáře, který jsem napsal, ale nechal jsem tam zároveň i prostor pro improvizaci. Jestli je mezi nimi vůbec nějaká souvislost, je to narcismus. Oba dva texty prezentují různé způsoby sebelásky. Zároveň jsou to dvě různé verze osamění. Jeden je o osamoceném člověku jako takovém a druhý vyjadřuje osamění člověka v silové dynamice vztahu k druhé osobě. Když jsem tohle video připravoval, měl jsem také na mysli to, že The Love Poem není úplnou esencí osamění v lásce, a chtěl jsem udělat ještě druhou nahrávku o osamění v sexuálním vztahu a o rozdílech a spojnicích sexu a lásky. Také je důležité to, že dialog mezi mnou a herečkou začíná oslovením publika. Protože se jí ptám, jestli by jim mohla říct, jaké to je se mnou být. Tím vzniká spojení s člověkem, který se na video dívá, s návštěvníkem galerie.

Z jakého důvodu je tím animovaným hrdinou zrovna muž, který je bezesporu žid? Proč jsi chtěl ověsit ústřední animovanou postavu videa Animation, masks jasnými vizuálními atributy, které odkazují k tomuto konkrétnímu náboženství?
Udělal jsem video o počítačích Apple, pak další, které je k vidění tady v galerii Svit a je o Coca Cole. A potom jsem chtěl ještě udělat video o módě, potažmo o magazínu Vogue. Zároveň jsem ale chtěl udělat něco, co by vyjadřovalo určitou kulturní a etnickou identifikaci. A uvědomil jsem si, že v umění existuje určité hluché místo, co se týče zobrazení židů. Neviděl jsem mnoho prací, které by prezentovaly židovské postavy bez nějakého odkazu k holokaustu, bez toho, aby určitým způsobem přenášely na publikum pocit viny za tohle trauma. A chtěl jsem udělat nějakou práci, která by tohle neobsahovala. Jiná věc je, že jsem sám žid a svým způsobem mi to dává před očima veřejnosti určitý souhlas s tím, že si mohu něco takového dovolit. Ale tenhle souhlas by neměl být důležitý, mělo by být jedno, jestli něco takového udělá třeba černoch nebo Číňanka. A pak by to bylo ještě zajímavější než židovský kluk, který tímhle způsobem zobrazí sebe sama. Nejde ale tak úplně o moje zosobnění, i když se s tou postavou do jisté míry identifikuji. Ten charakter je založený na postavě jménem Shylock, což je určité stereotypní zobrazení žida mající předobraz ve na skutečné literární postavě. (Shylock je postava ze Shakespearova Kupce Benátského).

Jak došlo k tvému příklonu k animaci? Čím tě tenhle svět oslovuje a jak zvládáš jeho technickou náročnost?
Zaměřil jsem se na animaci v poslední době. Před tím jsem dělal tisky, točil různé filmy a videa. Nedělám ty animace sám, ale myslím, že to vůbec nevadí, protože vedu animátory, designéry a ilustrátory, aby pracovali přesně podle mého zadání. Jsem tak stále přítomný v celém kreativním procesu. Na animaci mě fascinuje to, jak snadno vytváří úplně jinou realitu a zcela nový systém a pravidla této nové vytvořené skutečnosti. Je tam možné uskutečnit věci, které jsou v reálném životě nemožné. Animovaná realita je naprosto svobodným prostorem, ve kterém se může stát cokoliv. Můžete vyběhnout na útes a běžet dál i ve vzduchu, přestože už jste ztratili půdu pod nohama. Mop vás může honit po chodbě, mohou se dít kouzla a zkrátka cokoliv vás napadne. Je to celé o fikci a flexibilitě možností, která je podle mě jednou ze zásadních vlastností umění.

Jordan Wolfson – Animated Masks |foto: Galerie Svit

V galerii Svit je také video, které působí jako rozpohybovaná fotografie. O co ti v tomhle výseku krátkého momentu šlo?
Film u vstupu do galerie je natočený na vysokorychlostní kameru s vysokým rozlišením. Je v něm krabí klepeto, na které jsou přenesené homoerotické akty. Pomalu se k němu přibližuje moje ruka s ostřím, které přeřízne pásku, kterou je klepeto spoutané. A pak už se nic nestane. Když jsem tohle video dělal, kameramani, kteří ho pro mě dělali, se kvůli tomuhle rozčilovali, co je to za nesmysl, že se nic nestane. Ale o tom to v podstatě je, že se nic neděje. Tahle práce je podobná videím Con Leche a Animation, masks v tom smyslu, že všechny pracují s určitým pokřivením nebo zkreslením skutečností. Jde o zkreslování světa, fikce, rychlosti, pohybu. Já sám třeba nejsem homosexuál, ale rozhodl jsem se udělat homoerotické umění. To celé souvisí se základní ideou fikce, je v ní možné cokoliv a stejně tak je to i s uměním.

Co je před tebou v roce 2012?
Mám za sebou dlouhou řadu výstav a práci na videích, která můžete vidět ve Svitu. Vydal jsem svou první knihu a chystám velkou monografii o své práci. Budu mít také velkou retrospektivní výstavu v Belgii a v plánu je také výstava v Los Angeles v Red Cat Gallery. Pracuju také na novém 3D videu, ale o tom zatím nechci moc říkat, protože je to ještě v procesu. Chtěl bych na svou výstavu pozvat úplně každého, je jedno, jestli jste umělec, teoretik nebo úplný laik. Nejde mi o to, aby lidé mému umění jasně rozuměli, ale o to, aby se s ním setkali, zakusili ho a odnesli si z toho, co chtějí.

Na výstavu Jordana Wolfsona můžete do smíchovské galerie Svit zajít do 25. února. Otevřeno je od středy do soboty mezi druhou a sedmou hodinou odpolední. Více informací hledejte na www.svitpraha.org.