Josh T. Pearson: „Domov je tam, kde se oběsíš“

Jeho loňské album Last Of The Country Gentlemen si díky upřímnosti v obnažení vlastního příběhu o rozpadu osudového vztahu a i přes formu sáhodlouhých, zadumaných písní našlo tisíce oddaných posluchačů. Zároveň se stalo jedním z nejprodávanějších alb vydavatelství Mute posledních let.

Už když se Joshovi T. Pearsonovi díváte do očí a posloucháte jeho vyprávění, působí jako ztělesnění hloubky, která dnes většině populárních písní zoufale chybí. Následující rozhovor proběhl v osamělém barcelonském hotelovém pokoji, kde jsem Joshe T. Pearsona zastihl jenom s kytarou a kloboukem, rozvážně odpovídajícího zpoza svého neodmyslitelného plnovousu.

Jaké to je, mluvit o písních z Last Of The Country Gentleman dva roky poté, co byl samotný proces jejich nahrávání bolestivý?
Je těžké o nich mluvit, už jenom proto, jak znějí. Ale loni, během dávání rozhovorů, jsem si musel nacvičit způsob, jak na to. A nakonec to je fajn, svým způsobem nutné a očišťující. Na druhou stranu o těch písních tolik mluvit nemusím, protože hovoří dostatečně samy za sebe.

Těžší musí být do nich opakovaně pronikat při koncertech.
Ano. Musel jsem si teď dát pětiměsíční přestávku, aniž bych je hrál. Loni jsem byl na turné od března do prosince. A od té doby jsem nevystupoval. Jen před pár dny jsem měl zahřívací koncert v britském Hullu a až teď dám po delší době oficiální koncert v Barceloně a uvidím. Dělal jsem si totiž trochu starosti, kolik škody ještě můžou napáchat. Ale pro mě coby umělce, svým způsobem řemeslníka, vzniká potřeba, abych v tom stavu už nežil, abych se od něj distancoval. Můžeš k tomu přistoupit jako k postavě, a ne z pozice sama sebe. Stále je to v procesu. Tyhle písně jsem napsal bez úmyslu je zveřejnit. A pak jsem je občas hrál z katarzních důvodů, abych se dostal ze stavu, ve kterém jsem byl zhruba posledních deset let. To jsem hrál písničky v mizerných barech a nic s nimi dalšího nedělal. Ale tyhle písně měly na lidi evidentně jiný efekt a celé jsem to nakonec přehodnotil. Protože nejdřív se zdálo, že poslední, co bys měl udělat, je vystavit tyto skladby veřejně na nahrávce. A právě proto, že se to jevilo jako nevhodné, udělal jsem to. Z nějakých uměleckých důvodů. Ať už pitomých, nebo ne.

Když jsem tě vídal před lety, hrál jsi taky sólové, ale mnohem divočejší, hlučnější koncerty.
Ano. Skoro násilné. Víc agresivní.

Nejsi v pokušení se k tomu vrátit a nechat bolavé skladby z Last Of The Country Gentlemen být?
Ani ne. Tehdy to byl totiž taky dost náročný materiál a už jsem se od něj posunul dál. Myslím, že bych na to potřeboval kapelu, aby mi pomohla takovou nálož unést. Zvlášť u písní typu Angels Vs. Devils. Časem je třeba použiji, když přežiji tenhle život. Nakonec jsem byl v té všivácké hudbě, na které jsem tehdy pracoval, dost dobrý. Všechno to dupání a podobně. Měl jsem pro sebe dané určité parametry: skvělý distorzní pedál s reversem, prohnané zesilovačem a to bylo všechno.

Možná by ty písně fungovaly i v jiném aranžmá. K jinak akustickým skladbám z posledního alba jsi vydal i EP s elektrickými verzemi.
Elektronickými? Kdo je udělal? Jo elektrickými! Myslel jsem s nějakým disko beatem. Remix od Mobyho. Kde jsou moje peníze? Můj výnos? To mi nikdo nesdělil. Je to cool nápad.

Šel bys do toho?
Jasně. Proč ne, kdyby to fungovalo. Stejně už mi ty písně nepatří od doby, kdy jsou zveřejněny. Ale nejsem si jistý, jestli tomu věřím. Původně jsme měli nápad, že vydáme akustickou i elektrickou verzi alba s kapelou a měli bychom dvojitou nahrávku, ale nahrávací společnost to odmítla. Z nějakého důvodu jsem si totiž myslel, že mi bude trvat dalších deset let, než zase vydám album.

Doteď mě překvapuje, jak úspěšné Last Of The Country Gentleman je. Je tak nekompromisní. Nejsou to žádné tříminutové veselé rádiové písničky. Musíš je opravdu pozorně poslouchat.
Všichni jsme byli překvapení. Škádlil jsem Daniela Millera z Mute s tím, že vydají svou vůbec první country nahrávku, protože jsem mu nejprve zahrál nějaké staré country songy, abych ho hodil na nálady. Nikdo z nás ale netušil, kolik lidí album přitáhne. Zdá se, že je právě teď na světě spousta smutných lidí. Přinejmenším v Evropě. Jako by něco takového potřebovali slyšet. Je dobře, že album zaujímá takové místo a že je dostatečně citlivé. A co se týče časové investice, kterou vyžaduje, lidé to tak chtějí, když je to dostatečně dobré. Sednou si a poslouchají. Budou se dívat na tříhodinový film, když za to stojí, a stejné je to s desetiminutovou písní. Rád bych natočil kratší verze, proto vznikly ty elektrické. O něco odlehčenější, víc na povrchu, skoro jako cover verze. Zkoušel jsem je nahrát i s pár bubeníky a zněly fajn, jako popové písničky. Ať je to dobře, nebo ne. Mám rád popmusic. Mám rád její funkčnost ve světě. Když je dobrá, měla by příst kolem a dopřát světu trochu laskavosti.

Josh T. Pearson|foto:Steve Gullick, Mute Records

Konzumování hudby je dnes odsouzeno k čím dál větší povrchnosti. Lidé těkají od jedné nahrávky k další, novější. Zdá se, že lidé jako ty do takového schématu nepasují.
Jsou to věci, které jsou běžně důležité, které lidé v určitý čas potřebují. Je to smíšené požehnání, když se moje nahrávka někomu líbí, znamená to totiž, že ho opanovává určitý smutek. Není to stav, ve kterém bych chtěl, aby svět trávil většinu času. Sám album neposlouchám od té doby, co jsme ho smíchali. Je to těžký kus, drsný, skutečný a nejupřímnější, jak jsem ho jen dokázal udělat. Je to svým způsobem dokumentární práce. Myslel jsem si, že se bude líbit kritice, ale ne, že k sobě přitáhne tolik lidí. Ne, není to stadiónová deska, ale v kruhu světa nezávislého rocku některým lidem evidentně udělala dobře, což byl důvod, proč jsem ji vydal nebo alespoň nahrál. Protože předtím jsem byl oddaný koncertnímu vystupování. Vše muselo být naživo. Ale nakonec tomu v digitálním věku nemůžeš uniknout. Každý si dnes natáčí na telefon. Během deseti let se nejrůznější nahrávky začaly objevovat na internetu a chtěl jsem tedy nakonec udělat vlastní, legální verzi. Přesto si myslím, že jsem se trochu zaprodal. Měl by to být stejně jenom živý formát, ve staré tradici.

Název alba Last Of The Country Gentleman má být částečně ironický?
Ne. Ona mi tak říkala. Ta dívka, protagonistka na albu. Schoval jsem si dopis na rozloučenou a odtud název pochází. Já bych si tak neříkal, jenom jejími ústy. To album mě bezpochyby nemá zaměňovat za gentlemana. Možná trochu.

Pocházíš z Texasu a s tvojí skupinou Lift To Experience se obraz vnímání vámi původně prorokovaného, zaslíbeného místa i díky Georgeovi W. Bushovi poněkud zvrtnul.
Za to se omlouvám, brácho.

No hlavně pro tebe muselo být těžké sledovat, jak tenhle člověk mrší vaše představy.
Abych si zahrál s vlastní metaforou. S Lift To Experience jsme měli připravenou další nahrávku, která se jmenovala Post-Apocalyptic Blues. Ale nechtěli jsme ji tenkrát vydat, i kdybychom mohli, protože tam byla politická témata a lidé by si mysleli, že za tím je nějaký manifest. On za tím tedy určitý manifest byl, ale tehdy ne o něčem, o čem bych mluvil veřejně. Ani jsem s tím nepočítal. Mohl bys nám za to vynadat. Ale kdo ví, jak budou věci nahlíženy za 40 let. Politika je jako vlny, příliv, odliv, pár vln a písek na pláži. Pořád se mění. Kdo ví, co si o těch časech lidé budou myslet v budoucnosti.

Josh T. Pearson|foto:Brian G. Doherty

Přestěhoval ses posléze do Evropy. Byl to útěk?
Strávil jsem pár let v Berlíně a byla to spíš cesta domů. Musel jsem odjet do Berlína, abych se mohl vrátit do Texasu. Žil jsem pak několik let v Texasu v lesích a hrabal se pěkně hluboko ve svých vnitřnostech, v domě uprostřed ničeho a poflakoval se s místními křupany. Odstřihnul jsem všechny svý kamarády. Prostě pitomý, ale nutný záležitosti jako pátrání v duši, který osamocení, přemýšliví chlapi s problémy a otázkami dělají. Možná tě to nikam nakonec nezavede, ale potřeboval jsem vypadnout z Texasu nejdál, jak to šlo. Alespoň v rámci západního světa. Berlín byl dostatečně daleko a našel jsem tam bydlení, dívku a útěchu. Ona mě probrala zpět k životu. A skončil jsem na chvíli v Paříži.

Tam jsi také hrával po barech.
Ano, hrál jsem jen proto, abych měl nějakou obživu. Stejně jako v Berlíně jsem tu a tam vyrazil na turné, když mě někdo chtěl. Byly to už zmíněné performance. Protože v Texasu jsou důležitá právě tahle jednorázová vystoupení. Takže jsem hrál v této tradici. Bylo pro mě důležité poslouchat, kam mě píseň pokaždé zavede. Naučit se věřit své intuici. Něco jako v jazzu, ale v jiném slova smyslu.

Velký, svým způsobem překvapivý úspěch s post-apokalyptickou obrazností má v posledních letech také spisovatel Cormac McCarthy.
Ano, to mě taky překvapilo nebo spíš šokovalo. Nejraději mám od něj Krvavý poledník. Ono obrození skrze násilnou stránku. Je překvapivé, že je tak populární. Udeřil na specifický akord, který zasáhl lidská srdce. Jinak v Berlíně jsem také hrál jen tak akorát, abych přežil. Bylo tam opravdu levně. 300 euro za dvoulůžkový pokoj.

A kde se cítíš doma dnes?
Nevím. Domovem je teď silnice. Nedávno jsem byl zase na čtyři měsíce v Dallasu. Texas je můj domov. V Texasu říkáme, že domov je tam, kde se oběsíš. Takže tam to bude. Ale pro můj život je formou terapie právě cestování. Mít práci, kde ti někdo ukáže, běž támhle a buď tam včas a udělej tohle. Protože si jinak uvědomíš, že tvé podvědomí se zabývá záležitostmi, kterými ses trápil před tím a někdy se prostě nemůžeš ani hýbat. A zůstaneš dole dny, týdny a měsíce bez konce.

Velmi důležitou roli v příběhu tvého návratu hraje tvůj manažer, Slovák Peter Sasala.
On byl pro mě, na osobní úrovni, andělem, seslaným od Boha, i když nechám hudební byznys stranou. Před devíti lety přijel do Londýna, aby byl blíž hudbě, kterou má rád. Měli jsme společné přátele z okruhu lidí kolem The Bad Seeds. A padli jsme si do noty intenzitou skrze vnímání hudby. Byl jsem tehdy v příšerném stavu. Klasický zdevastovaný básník-opilec. Pálil jsem oba konce, abych se díval na oheň, a bylo mi jedno, jestli žiju, nebo umírám. Časem jsem vystřízlivěl. A on ve mně uviděl speciální, sladký hlas a asi před šesti lety se nabídl: „Jak můžu pomoct?“ Nic po mně nechtěl, a tak je to dodneška. Je sečtělý a filozoficky máme podobný výchozí bod.

Jaký to je filozofický bod?
Zkrátka, že neprobádaný život nestojí za žití. On studoval filozofii a literaturu na univerzitě. Ačkoliv já se studia vzdal. Skončil jsem s ním, abych mohl dělat hudbu. Narazil jsem na zeď, jak se nám občas stává. Začal jsem pít. Musel jsem se vyjádřit a nemohl nic vnímat. Jinak bych vybouchnul. A nezůstalo mi nic, k čemu bych se mohl vrátit kromě hudby. Nebylo o co jiného se opřít. Tedy mohl bych pracovat se dřevem, mohl bych stavět věci. Dělal jsem léta truhlařinu. Vždycky jsem mohl jít po městě a zeptat se, jestli někdo nepotřebuje něco spravit, a vždycky se nějaká venkovní práce našla. Ale nezůstalo nic, co by samo sebe ospravedlnilo. Peter měl dobré zaměstnání, ale tuhle věc viděl jako důležitou, a tak dal v sázku svoji práci, svá přátelství a řekl: „Jasně, ale potřebuju pomoct tomuhle týpkovi.“ A všichni ho od toho zrazovali a říkali mu, že pokud tenhle chlap nevydal desku posledních šest let, tak už to neudělá. „Vždyť je naprosto zničenej a nenapravitelnej! Vykašli se na to, protože utratíš spoustu času a energie bez výsledku.“ Ale on věřil svému instinktu i na lidské úrovni. Zabralo to sice skoro sedm let, ale on je můj hlas. Navíc má skoro pokaždé pravdu, což je frustrující. Zároveň je z Východu, takže je víc stoický, přímý, což vyrovnává mé sklony být trošku víc emocionální.

Josh T. Pearson|foto:Tom Spray

Jaký bude tvůj další krok? Po tak náročném, dlouholetém snažení budeš chtít nejspíš vznik další desky o něco urychlit.
Nevím. Jestli máš nějaký dobrý nápad, řekni mi ho. V hlavě mám rozdělaných asi deset různých projektů. Ale ještě jsem nenašel čas si sednout. Ale cítím se teď dobře, víc pracuji a seknul jsem před pár lety s pitím, což výrazně pomohlo vymanit se z mračen. A zkrátka sbírám, dělám si takové sbírky z uplynulé dekády, zaznamenávám melodie a texty a zařazuji si je do složek podle různých kategorií.

Jak to v praxi vypadá?
Je to těžký. Mám příliš mnoho materiálu. Je to jako ve filmu Synekdocha, New York, kde příběh běží a jedna věc navazuje na druhou. Myslím, že můžu hodně vytvořit, když si najdu místo, kde mohu stabilně pracovat, ale život je nevyzpytatelný. Když jsem nahrál Last Of The Country Gentlemen, myslel jsem, že pak budu rok v kuse ležet v posteli, ve stejném bytě, bez pohybu a na účet někoho jiného. Žít z laskavosti cizích, kteří nám pomáhají dostat se skrze noc.

Nebylo by snazší nové písně rychle nahrát, pustit je do světa, ať už dají pokoj?
To by bylo mnohem jednodušší. Ale bohužel tak nejsem stavěný. Musím neustále jít za vyšším cílem, což je otravný.

Nebojíš se, že tak skladby příliš přepipláš?
Ne. Tak to zkrátka je, když natáčíš konceptuální alba a chceš mít dokončený produkt od začátku do konce. Něco, co musí dosahovat na určitou hranici čistoty. Možná se to časem změní. Dřív, ještě s Lift To Experience, jsem byl frustrovaný, protože jsem písně nemohl hrát, dokud vše nebylo úplně dokončeno, protože všechno bylo provázáno, jako jeden velký kus. Jako symfonie, kterou probíhá hlavní motiv. Jsou to věci, kterým kromě mě nevěnuje nikdo jiný pozornost a možná si jich ani nevšimne. Přesně to, co dnes dělá skoro každý. Ale my jsme si to mohli dovolit už tehdy, protože jsme nemuseli platit 1 000 dolarů za den v nahrávacím studiu. Všechno jsme nahráli v ložnici, tisíckrát poslechli a dělali na tom, dokud to nebylo dokonalé. Což je dobře i špatně zároveň. Protože jsme to s prací přehnali a ztratili jsme onen první impuls.

Josh T. Pearson|foto:Steve Gullick, Mute Records

Ty jsi s Texas-Jerusalem Crossroads nespokojený?
To zas ne. Je to dobré dílo. Jen jsme to mohli líp nahrát a smíchat.

Před pár lety byla právě tahle nahrávka znovuobjevena kritikou a vynášena do nebes jako naprostý majstrštyk.
Ano, s tím souhlasím, taky jsem se nad tím albem málem zbláznil. Trvalo mi léta, než jsem se k němu mohl vrátit, protože ještě než jsme ho nahráli, dumal jsem nad každou vteřinou. Každá část měla svůj účel. Řádek za řádkem, zepředu a zezadu v každé vteřině. Věděl jsem, že si toho nikdo kromě mě nevšimne. Líbilo se mi, když vyšlo, už jen kvůli podvědomému účinku. Určití lidé ho pochopili, jiní ne. Možná jsme mohli ubrat víc testosteronu, onoho tělesného punkového pocitu. Byli jsme skutečná punk-rocková kapela. Naštěstí se to při nahrávání tolik neprojevilo, bylo klidnější.

Vrátil bych se k zvláštní schopnosti tvých písní působit stejně silně, ať´už je člověk v jakémkoliv emocionálním rozpoložení.
Ano. Je bizarní sedět tady v tom mrakodrapu, dívat se na oceán a mluvit o nich. Pořád si říkám, co tady ksakru dělám! Tohle je nejblbější pytel lejn. Nevím, co na tomhle festivalu pohledávám. Jsem rád, že jsem tady, když potkávám některé lidi, ale slunce svítí a říkám si, kde je v tom všem moje místo? Jsem vděčný, že tu jsem, ale myslím, že někdo udělal nějakou chybu.

To bys dnes možná měl hrát nějaký prosluněný indie pop.
Kéž bych mohl. Jako M83. To je skvělá kapela, viděl jsem je včera hrát asi půl hodiny. Hudba pro masy. Krásná popmusic mihotající se nocí.

Posloucháš vůbec nějakou současnou hudbu?
Ani ne. Beru zpět. Poslouchal jsem nedávno pár nových desek. Ale to je proto, že mám náklaďák. Ale nesedím už doma a neposlouchám desky. Chodím na koncerty kapel. Ale alba většinou slyším maximálně jednou. Bohužel. Stýská se mi po tom, kdy si je můžeš užívat dokola. Už se to neděje, jako když jsem byl mladý. Leda nárazově.

Ale třeba včera si tvůj kolega z desky, Warren Ellis, odnášel z festivalu několik elpíček. Byl ses na Dirty Three podívat?
Ano. Jsou úžasní. Umění emocí. Emocionální poezie. Můžeš se dívat jen na jednoho z nich a nenabažíš se. Jim White je bubenický básník. A zkombinuješ ho s Warrenem Ellisem a Mickem Turnerem a máš kapelu coby nádherný dílo. Nemám k nim nic jiného než respekt. A večer to zase celé nakopli, stejně jako vždycky. Mrzí mě, že je zatím neobjevilo víc děcek, aby viděla, co všechno může život nabídnout. Jsou naprosto výjimeční, kapela jako tahle se objeví možná jen jednou za život. Až se příště něco podobného zase zjeví, bude to pravděpodobně pro děcka v Číně a budou hrát na jejich drobné rockové nástroje. Možná za 20 let se tam objeví kluk, který vyrostl v chudobě a bude hrát na housle.

Josh T. Pearson|foto:Steve Gullick, Mute Records

Warren Ellis ti hraje na albu, ale dnes s tebou vystupovat nebude?
Nebude. Neustále se mě na to někdo ptá. Přál bych si to, ale nemůžu ho dostatečně zaplatit. Dělám si srandu. Hraje dneska v Itálii. Navíc jsem kapela jednoho muže. Uvidíme, co bude dál.

Stejně se na tebe dneska přijdou podívat stovky lidí, to musí být zadostiučinění.
Jsem opravdu vděčný. Snad se mi podaří pustit trochu světla do jejich srdcí, kam tohle krásné slunce nedosáhne, jak si tu tak sedíme v temnotě.