Jsou mileniálové strašní? Historie generačního hejtu ukazuje, že mladé lidi nesnášel už Aristoteles
Kritizování mileniálů je oblíbená kratochvíle novinářů po celém světě. Aby taky nebyla, když jde o nejhorší generaci v historii lidstva. Jsou líní, sebestřední a utrácejí moc peněz za kafe a avokáda. Novinářka BBC Amanda Ruggeri se rozhodla, že současnou vlnu kritiky mladých lidí podrobí srovnání. Když odkryla archiv generačních hejtů od Aristotela po dnešek, zjistila, že dvacátníkům a třicátníkům nadáváme pořád za ty samé věci. Je možné, že mileniálové za vaše pokažený životy nemůžou?
„Znám ultimátní mileniálku. Auto vyměnila za kolo, chodí na jógu alespoň dvakrát týdně, doma si pěstuje fazolové klíčky, vzdala se plného úvazku na úkor bokovek. Nezajímá ji už kariéra, místo toho si chce splnit sen a stát se komičkou,“ píše Amanda Ruggeri v úvodu svého článku o nechvalně známé generaci. „Problém je, že tohle není mileniálka. Je to babyboomerka, které táhne na šedesát.“
Podle Ruggeri se mileniálové dají spolehlivě popsat pouze dvěma vlastnostmi: narodili se mezi osmdesátými a devadesátými lety a je hrozně zábavné je nesnášet. Jinak je peskujeme za věci, které nás na mladých štvaly odjakživa. Mamánci trápili americká média už v osmdesátých letech minulého století (i když nejvíce si jich Spojené státy vydržovali za druhé světové války, aby z nich později vyrostla takzvaná Nejlepší generace). Sobeckost a narcisismus kdysi svět omlátil o hlavu generaci X nebo babyboomerům. Zdegenerovaní byli už rodiče mileniálů, kteří místo civění do displejů obsesivně mačkali tlačítka dálkových ovládání.
Ani namyšlenost není nová vlastnost dvacetiletých hipsterů, mladým lidem za ni nadával už Aristoteles. „Myslí si, že vědí všechno. Jsou o tom přesvědčení,“ psal ve čtvrtém století před Kristem v Poetice a předběhl tak naštvaného spisovatele Breta Eastona Ellise, který si na mileniály postěžoval před dvěma lety na stránkách časopisu Vanity Fair.
Všechny sobecké generace
Jeden z nejznámějších hejtů na mileniály vyšel v roce 2013 v magazínu New York Times a nesl název „The Me Me Me Generation“. Novinářce z The Atlantic, Elspeth Reeve, posloužil jako důkaz, že historie nesnášení mladých lidí se točí v kruhu. „Každá každá každá generace byla generace já já já,“ píše Reeve a popichuje autora The Me Me Me Generation, že mileniálům nedokázal vymyslet lepší název, než jaký kdysi dostali členové generace babyboomerů, Generation Me. Podstatnější zprávou jejího textu je ovšem výsledek studie publikované žurnálem Perspectives on Psychological Science. Nabubřelé ego, které vyčítáme dvacátníkům a třicátníkům, patří k mládí. Je to vývojová, nikoli generační vlastnost. „Lidé narození po roce 1980 nejsou větší narcisové než jejich rodiče. Mladí obecně jsou sebestřední, ale s věkem je to přejde.“ Kritizovat mileniály je jako strachovat se nad dnešními batolaty, protože se chovají jako sociopati. Tahají vás za vlasy, čůrají po zdech, hází s miskami cereálií, aniž by domýšleli následky svých činů, shrnuje Reeve.
Podle přispěvatele časopisu Forbes Adama Thienera stojí za neúprosnou kritikou mileniálů strach, přesně řečeno juvenoia. Termín, který stanovil sociolog David Finkelhorn, označuje „přehnanou úzkost starších lidí ze společenských změn a jejich dopadu na děti a dospívající“. Všichni lidé v životě procházejí takzvanou dobrodružnou etapou, v níž jsme převážně optimističtí a entuziastičtí vůči zásadním technologickým nebo společenským změnám. Jakmile dobrodružné období skončí, vzpomínáme na „starou, dobrou minulost“ a nového se bojíme. „Všechno, co bylo vynalezeno po vašich pětatřicátých narozeninách, jde proti přirozenému řádu věcí,“ půjčuje si Finkelhorn pro své vysvětlení slova oblíbeného britského satirického spisovatele Douglase Adamse.
Dáme jim co proto
Amanda Ruggeri tvrdí, že za oblíbenou kritikou mileniálů stojí prostě fakt, že se k novinářům málokdy dostane studie, která by nenáviděnou generaci dokázala představit v kontextu. Když už Wall Street Journal tvrdí, že mileniálové zaplňují svoje domovy a prázdná srdce hromadou pokojových květin, mohl by také připustit, že trend nakupování kytek možná souvisí s urbanizací, a tedy i se skutečností, že mladí lidé dneška nemají zahrádky a zeleň musí dovnitř. Neuškodilo by ani porovnat chování dnešních dvacátníků a třicátníků s chováním předchozích generací, když byly ve stejném věku. Vyšlo by pak najevo, že protivní hipsteři jsou věrní jedné práci déle než jejich rodiče, ale i to, že jsou ve svém zaměstnání spokojenější.
Čekání na Čechy nezkažené minulým režimem skončilo. Místo toho máme generaci Y
Nedávný výzkum provedený v zemích západní Evropy, v USA, Kanadě a Austrálii potvrdil, že dnešní mladí prožívají v porovnání se svými rodiči podstatně depresivnější období svých životů. Ztěžují jim ho dluhy, nezaměstnanost a nesnadné shánění vlastního bydlení nebo nájmu, který si mohou dovolit. „Ti, kteří se narodili mezi rokem 1980 a polovinou 90. let, většinou známí jako generace Y, dnes zjišťují, že jsou stále znatelněji odstřiháváni od svého podílu na bohatství produkovaném v západních společnostech,“ shrnuje výsledky výzkumu Guardian.
Na druhou stranu, proč si dělat námahu? Starší část generačního spektra amerických mileniálů už si zakládá rodiny, kupuje auta i domy, šetří na důchod, dokonce více než jejich generační předchůdci (a i přesto, že mají méně peněz). Než se nadějeme, budou tu noví mladí, kterým budeme moct dát co proto.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.