K čemu je nám Svět podle Daliborka?

POZOR, TEXT MŮŽE OBSAHOVAT SPOILERY

Tvrzení, že Svět podle Daliborka je film s šokujícím koncem, není nijak přehnané. V závěru záznamu každodenního života hrdiny, který se prohlašuje za neonacistu, jej štáb vezme na výlet do Osvětimi, konfrontuje jej s existencí zdejšího muzea i výpovědí pamětnice, která koncentrační tábor přežila, a Dalibor reaguje popíráním holocaustu. (Možná to v koncentrácích nebylo tak hrozné, možná v nich měli židé „bazény a kantýnu, možná se to celé démonizuje“.) Režisér Vít Klusák v tu chvíli nečekaně, poprvé a naposled, vychází před kameru a pokouší se svého protagonistu za jeho drzost zpražit. V následující scéně jej se scenáristkami znejisťuje tím, že má prý židovské předky.

Ať už s tím Vít Klusák počítal, nebo ne, sekvence titulovaná jako Epilog pointuje celý předchozí záznam mizérie Daliborova života. Klusákovým výstupem film vrcholí. Jako by celý existoval právě kvůli němu – do té doby totiž člověk tápe, proč vůbec vznikl, pokud nemá být jen bulvární zprávou o životě bizarní postavy z internetu, která žije v Prostějově od jedné malé výplaty ke druhé. Z dokumentu se tak stal film o tom, jak Klusák natáčel rádoby neonacistu a pokusil se mu vynadat.

Scény v závěru jsou nepříjemné ne proto, že bychom sledovali důležitý „okamžik pravdy“ při „strhávání klapek z očí“ hrdinovi, ale proto, že nápad vozit Dalibora do Osvětimi je nevkusný a zbytečný – jeho výsledkem není nakonec nic jiného než režisérův pokus objekt svého zájmu vyškolit.

Ukážeme vám pravdu

V Klusákově filmografii takový moment není ojedinělý. S explicitním rasismem se s Filipem Remundou setkali už při natáčení filmu Život a smrt v Tanvaldu z cyklu Český žurnál. Na tanvaldském koupališti tehdy začali o rasové segregaci v USA školit místní děti, které se pochlubily přáním, že nechtějí sdílet koupaliště s Romy. Tenkrát to bylo pochopitelnější, s Remundou do situace spadli spontánně, nepřipravili si ji, jako si Klusák „připravil“ Dalibora, když ho dovezl do Osvětimi. Zároveň ji nijak nezvýraznili. Scéna tehdy byla jednou z několika, ve kterých filmaři, šokovaní nepokrytým rasismem ve městě, kde zastřelili mladého Roma, emotivně vstoupili do děje. V případě Daliborka však tenhle „šok“ připravil samotný štáb, který s rozbuškou závěrečného ohňostroje trapnosti pracoval celou dobu natáčení a věděl, co se od ní dá čekat.

Klusák s Remundou měli zřejmě vždycky sklony k velkým kouskům, odhalujícím všudypřítomný matrix a zjevujícím „pravou realitu“. Jejich Český sen je dodneška kritizovaný jako výraz arogance a nadřazenosti nad těmi, kteří se tehdy těšili na nový hypermarket. Zároveň jde patrně o jeden z nejobdivovanějších a rozhodně nejznámějších českých porevolučních dokumentů. Ve své době (2004) byl cennou zprávou o tom, jak funguje reklama, i o téměř nereflektovaném porevolučním konzumerismu v Čechách. Počet superobchodů v ČR na metr čtvereční koneckonců zůstává jedním z faktů, které stále významně ovlivňují život mnoha Čechů. Trápí dokonce i Václava Klause, který kromě Modré, nikoli zelené planety napsal také knihu s titulem Chtěli jsme víc než supermarkety. Pár stovek anonymních lidí, kterým tehdy Klusák s Remundou nedopřáli výhodný nákup, se navíc ve srovnání s tím, jak se filmová zkušenost může promítnout do života Daliborka a jeho rodiny, zdá jako celkem nízká cena za dobrý film.

z dokumentu Svět podle Daliborka|foto: Bontonfilm

Daliborek, Margita nebo Jolanda

Otázka však je, co pro nás může znamenat dokument o Daliborovi. Přestože má podtitul Portrét něžného neonacisty z Prostějova, zprávou o české extremistické scéně jistě není. Dalibor má podobně naladěného kamaráda jen jednoho a hajluje s ním maximálně v obýváku. Organizovaný neonacista by se Klusákem nechal natočit jen těžko, a pokud ano, legrace by to nebyla. Film může být skutečně pouze Daliborovým osobním portrétem. Pokud se skrze něj máme dotknout všech těch, kteří se dnes cítí dezorientovaní, život v českém (malo)městě jim nedává smysl, trpí dojmem, že něco je špatně, a nemají kolem sebe silný kruh ostatních, se kterým by pocit nepochopení doby alespoň sdíleli, zdá se volba osamělého neonacisty extrémní, až bulvární. A pokud Klusák nahlíží Daliborka právě takto, je nepochopitelná i závěrečná manipulace. Proč si pro film najít výsledek patologických projevů doby, sledovat jeho smutný život a pak mu spílat?

Daliborek určitě není jediný, kdo si na internetu našel svůj alternativní výklad světa, a není dokonce ani jediný, kdo dává na YouTube bizarní videa ve snaze vytvořit si fanklub. Kamil Fila sice prohlašuje Klusákův film za unikum, protože přesvědčil k natáčení nácka, Dalibor ale holt víc zapadá do kategorie k Margitě Stehlíkové. I o Margitě už film vznikl, přemluvit k výpovědi internetovou celebritu totiž nebývá těžké. Jen to bohužel většinou skončí jako Svět podle Daliborka – jako obraz z imaginárního cirkusu českého internetu.

z dokumentu Svět podle Daliborka|foto: Bontonfilm