Kangding Ray: „V hudbě selhávám pořád“
Francouzský producent Kangding Ray, který patří k nejmelodičtějším členům skvadry kultovního labelu Raster-Noton, vystoupil v Olomouci na festivalu animovaného filmu PAF.
Návštěvníky Jazz Tibet Clubu možná trochu překvapil svým přísným techno setem, v rozhovoru ale jasně přesvědčil, že o své hudbě a celkově o umění přemýšlí jako o konceptu.
Vaše občanské jméno je David Lettelier. Jak jste přišel na název Kangding Ray a symbolizuje něco? Žádný symbolismus v tom nehledejte. Kangding je město v Tibetu, které spadá do čínské provincie Sečuán. Byl jsem tam zrovna v době, kdy jsem dokončoval první album a musel jsem přijít se jménem. Ale Kangding bylo moc krátké, tak jsem k tomu připojil ještě Ray.
Původně jste studoval architekturu – myslíte, že se to odráží nějak ve vaší hudební tvorbě? Pocházím sice z prostředí architektů, ale hudba a architektura jsou pro mě dvě úplně odlišné odvětví, rozhodně je nijak neslučuji. Samozřejmě, má minulost architekta se určitě může nějak projevit, třeba ve způsobu, jak konstruuji své skladby, ale jde pak jen spíš o určitý způsob tvorby vůbec, který mám zafixovaný v hlavě.
Začínal jste kdysi hrát v regulérní kapele – jak došlo k přeměně na sólo producenta? V kapele jsem byl před hodně dlouhou dobu, na koncii 90. let jsme hráli něco jako noise-rock. Ta skupina se pak ale rozpadla a já jsem si v té době koupil sampler a začal dělat věci sám. Nechtěl jsem původně ani tak dělat elektronickou hudbu, jen jsem v té době byl najednou bez kapely a musel vše tvořit sám. A zároveň jsem zjistil, že mít skupinu znamená dělat příliš mnoho kompromisů, a byl jsem tak šťastný, že mám nad vším absolutní kontrolu a můžu dělat vše přesně, jak chci.
Zároveň ale ve své hudbě hodně často spolupracujete s dalšími muzikanty, třeba s kolegou z labelu Raster Noton Alvem Noto nebo Benem Frostem... Ano, to dělám často, i na svých prvních dvou albech jsem měl vždy nějakého muzikanta, který hrál třeba na piano a violu. Baví mě zkoušet různé věci s různými lidmi, ale ne vždy to funguje, jak si člověk představuje. Když třeba nahrávám se zpěvačkou, už dopředu avizuji, že ne všechno z nahraného materiálu použiji – často jenom zlomek a někdy také vůbec nic. Tenhle druh svobody v nakládání s nahraným materiálem se mi líbí – nemusím nic používat za každou cenu, když to neprospěje samotné věci.
V promo materiálech označujete svoji hudbu jako „konceptuální bass music“. Zajímalo by mě, v čem spatřujete onen koncept? Hmmm... Rád o své hudbě přemýšlím jako o svého druhu nevyřčeném politickém prohlášení. Snažím se o určitý druh konceptu v pozadí každého ze svých alb. Například poslední deska OR je jakousi reflexí současného stavu světa, toho, jak se stále mění hodnota věcí s výjimkou jedné – a to konkrétně zlata, jednoho z nejstarších lidmi zpracovávaných kovů. Na druhou stranu, slovo OR, které ve francouzštině znamená právě „zlato“, vyjadřuje v angličtině možnost volby, existenci odlišné cesty, než jakou se lidstvo vydalo.
Je vůbec možné v hudbě, kterou tvoříte a která, přestože je založená na rytmu, je stále hodně abstraktní, postihnout a popsat stav civilizace a světový kolaps? O tom to právě je. Je to složité, protože v hudbě, kterou dělám, nejsou žádné texty a v podstatě ani žádný jiný způsob, jak podobné myšlenky sdělit. Snažím se tak pouze pomocí čistého zvuku navodit určitou atmosféru a rozpoložení mysli, které mi zmíněná témata asociuje. Je to takové hodně zamlžené a neříkám, že z toho musí lidi ty předkládané myšlenky vždy odtušit a poznat; pořád jde o velmi abstraktní záležitost.
S tématem kolapsu se ostatně potýkáte i na EPčku Pruitt Igoe. Dle názvu zjevně odkazujete k zániku amerického urbánního komplexu Pruitt Igoe, který vznikal v 50. letech jako nadějný projekt nového způsobu žití, ale po nenaplnění původních očekávání byl nakonec zdemolován. Šlo tak v podstatě tematicky o jakýsi prolog k desce OR? Přesně tak, šlo o jakýsi druh přípravy na album OR. Skvělá věc, když děláte takové EP, že může jít svým způsobem o mnohem ucelenější tvrzení. Na Pruitt Igoe jsou vlastně čtyři verze jedné skladby – dvě moje vlastní a dva remixy – a tedy jsou zde doslova dvě strany sdělení a kontrast mezi nimi. Chtěl jsem tím tak trochu odkázat právě ke komplexu Pruitt Igoe – ten projekt byl na začátku vnímán jako naděje, jako určité město snů a zářivé budoucnosti, což symbolizuje A strana desky i s remixem od Alvy Noto. Nakonec šlo však o fatální neúspěch a celý komplex byl zdemolován – a to zachycuje béčková strana s demoliční verzí Bena Frosta.
Když se bavíme o projektu Pruitt Igoe jako o jednom velkém architektonickém selhání, které vás inspirovalo ke stvoření desky – co považujete vy sám za své „největší selhání“ v kontextu vlastní tvorby? To je složitá otázka. Věc se má tak, že určitý druh „selhání“ je vlastně součástí mého kreativního procesu, ať už jde o mé instalace nebo hudbu. Dalo by se říci, že v hudbě vlastně selhávám pořád – většina toho, co vytvořím, jde obrazně řečeno rovnou do koše. Má tvorba je tak vlastně v jakémsi konstantním stavu neúspěšného experimentování; úspěch a věci, které fungují, jsou v podstatě výjimkami. Nejde ani tak o nějaké jedno „velké selhání“, jako spíše o neustálý proud malých věcí, které se nedaří.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
