Karlovarská pěna dní 4: Past vedle pasti
Poté, co byla kvůli Vítkovým ztraceným kreditním kartám, firemnímu nahrávadlu a dalším cennostem technikou demontována nezanedbatelná část sedadel Velkého sálu, mohl se náš tandem opět vrhnout vstříc filmovým zážitkům. Čerstvě zchudlý kolega by jistě souhlasil s mým tvrzením, že některé z nich byly (v nejširším smyslu slova) k nezaplacení.
Bylo to docela překvapení: dva neokázalé, komorní snímky z letošní berlínské soutěže nečekaně předčily dva očekávané tituly z Cannes. Soustředěný, znepokojivý snímek Camille Claudel 1915 někdejšího francouzského skandalisty Bruna Dumonta (Lidství, 29 palem) pojednává ve vláčném rytmu o utrpení známé sochařky (Rodinovi milenky i umělecké konkurentky) uvnitř ústavu pro duševně choré. Dumont zůstává věrný minimalistickému, meditativnímu stylu svých posledních, spirituálně laděných filmů (Hadewijch, Stranou Satana), ovšem zříká se násilných či sexuálních excesů. Navzdory své ne zcela funkční kombinaci doslovnosti a náznaku i nepopiratelné zdlouhavosti je Dumontův snímek pozoruhodnou zkušeností – a to především díky fantastickému hereckému výkonu Juliette Binoche v hlavní roli, jejíž jedinečné práci s proměnami emocí ve tváři dává autor vyniknout ve velkých dlouhých detailech.
Ještě enigmatičtějším zážitkem byl jistě pro mnohé i nový snímek québeckého solitéra Denise Cotého Vic+Flo viděly medvěda. Lehce excentrické komorní drama o dvou starších, z vězení propuštěných ženách, které dostihne jejich minulost i uprostřed odlehlých lesů, vyniká promyšlenou režií i stavbou. To, co se chvílemi může zdát jako série náhodně vybraných výjevů, je ve skutečnosti rafinovanou podívanou plnou nášlapných pastí, která se víc než na napínavý děj soustředí na zvláštnosti a konflikty nekonvenčních postav, tajuplnou klaustrofobickou atmosféru a příležitostný absurdní humor.
Jako špatný vtip bohužel působil jiný titul: kontroverzní, v Cannes oceňovaná i nemilosrdně vybučená prvotina Tore tančí německé režisérky Katrin Gebbe si dělala nároky zdrtit publikum svým nekompromisním ztvárněním tragického osudu mladíka-stoupence křesťanské sekty Jesus Freaks, jež bere svůj krutý osud jako zkoušku víry. Debutující autorce jistě nelze upřít formální zručnost a dobrou volbu i práci s představiteli klíčových rolí, nicméně její manipulativní, v poslední třetině až naivně vyznívající dílo působí jako rádoby radikální, postpubertální výstřelek filmařky, která chce divákům za každou cenu vytřít zrak. Kdo čekal sugestivní studii o zlu v člověku a nečekaných limitech náboženské horlivosti, musel být nutně zklamán – stereotypní tortura pasivního hrdiny není ničím víc, než bezzubou lekcí v emočním vydírání.
A na závěr dnešního blogu ještě zmínka o filmu z včerejší nabídky asi nejatraktivnějším: Velká nádhera renomovaného italského ekvilibristy Paola Sorrentina (Božský, Tady to musí být) byla s úspěchem uvedena v letošní canneské soutěži, a ačkoli se nakonec žádné Zlaté palmy nedočkala, dostalo se jí mnoha nadšených recenzí a dokonce srovnání s vrcholnými opusy Federica Felliniho. Tyto asocice se zdají být po shlednutí více jak dvouhodinového megalomanského díla poněkud přehnané. Sorrentino dává průchod své formální brilanci, umí místy strhnout, napsat znamenitý (často vtipně ironický) dialog, přesto se jeho neuvěřitelně nevyrovnaný film prohýbá pod tíhou vlastní okázalosti, špatně skrývaného narcismu a nenaplněných ambicí. Mnohokrát jsem si při sledování vzpomněl na úvahy francouzského filosofa, sociologa a esejisty Gillese Lipovetského z knihy Éra prázdnoty – i Sorrentinův film je totiž plný povrchní citlivosti na svět, která navzdory své krasodušnosti a předstírané hloubce slouží jen k posílení autorova ega.
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
