Karlovarské masařky 3: Dobré ženy zkažených mužů

Při čtení synopsí k filmům z letošní programové nabídky karlovarského festivalu jsem se přistihl při pocitu, že více či méně důležitých snímků z bývalé Jugoslávie, které různým způsobem účtují s nedávnou děsivou minulostí, už mám možná lehce po krk. Se vzpomínkou na jeden z loňských vrcholů přehlídky – strhující chorvatský triptych Úpal – jsem se ale nakonec rozhodl dát šanci dvěma letošním balkánským titulům, v nichž válečné zločiny autoritativních otců stigmatizují současný život jejich rodin. Oba stály svým způsobem za to – a jeden z nich je navíc jasným důkazem, že i do zdánlivě vytěženého tématu lze vnést nové znepokojivé motivy.

Režijní debut Dobrá manželka srbské herečky a někdejší Kusturicovy múzy Mirjany Karanović je tím klasičtějším z obou: režisérka sama tu excelentně ztvárnila stárnoucí ženu, která náhodně objeví starou videokazetu se záběry, na nichž se její zdánlivě pozorný, leč prchlivý manžel s kumpány podílí na vraždách bosenských civilistů. Tím pozoruhodným na Karjanovićové subtilním filmu není jeho zpracování, které lehkou naivitou, konvenčním záběrováním a doslovným využitím hudby odkazuje spíše k televizní produkci, ale spíš v daném kontextu málo vídaná ženská perspektiva, která neklade důraz na zvraty a vyhrocené konflikty, ale staví do epicentra tvář hrdinky Mileny.

03663254.png

Nenápadná, ale výmluvná mimika a hra gest Mileny, u které náhle propukne smrtelná choroba, tu sugestivně odráží podprahová dramata a napětí v rodině i v komunitě: pochybný respekt mužů k ženám, které odmítají vnímat jinak než jako pracovité správkyně vnitřně dysfunkčních domovů; omezená schopnost dětí přirozeně vycítit moment, kdy se matka snaží vyjádřit cosi podstatného; chvíle, kdy „dobré manželky“ spíš tiše porovnávají míru svého utrpení či výhod oproti ostatním, než aby skutečně držely při sobě. Komorní drama rámované statickými metaforickými záběry na hrdinčino poprsí pak staví před diváka trochu ostentativní, ale působivý vzkaz: i za cenu vnitřních obětí je nezbytné usilovat o odstranění jakéhokoli typu zhoubného bujení, ať už jde o vyříznutí nádoru na těle člověka nebo na těle celé společnosti.

Formálně mnohem vyspělejší, vynalézavější a v jistém smyslu i poměrně překvapivou verzí Milenina příběhu je novinka Na druhé straně renomovaného chorvatského tvůrce střední generace Zrinko Ogresty, která byla úspěšně uvedena v sekci Panorama na letošním Berlinale. V jejím epicentru tentokrát stojí Vesna, rovněž žena pozdního středního věku, jejíž rodině i po letech komplikuje život válečná historie jejího despotického manžela, který se jí po propuštění z haagského vězení nečekaně ozve po telefonu. Stejně jako hlas jejího muže zůstává i promyšleně distancovaná kamera po většinu filmu kdesi na druhé straně – za oknem, prosklenými dveřmi, záclonou či třásněmi v interiérech záhřebského činžáku, jen aby se ukázalo, jak absurdně blízko ve skutečnosti je.

03663257.png

Film důsledně snímaný metodou scéna-záběr stojí na symbióze dynamického scénáře s překvapivou dvojitou pointou a rafinovaného režijního konceptu, který ještě umocňuje tenzi vznikající velmi důvtipným dávkováním informací o hlavních postavách. S tradičněji pojatou Dobrou ženou tak vedle motivů zločinu a jeho všednodenních konsekvencí spojuje Ogrestův snímek především precizní a autentické herectví protagonistek (zde Ksenija Marinković v roli z životní letargie vyvedené zdravotní sestry Vesny) a obsazení někdejší hvězdy Kusturicových filmů – v tomto případě jde pro změnu o Lazara Ristovského (Underground) v jeho nejlepší, nejúspornější roli za dlouhá léta.

Ještě, že jsem svoji trochu jalovou počáteční nechuť zase jednou posedět na balkánském „sudu prachu“ na poslední chvíli přehodnotil. Odměnou mi byl jeden z nejpozoruhodnějších filmů festivalu, který s neobvyklým (a osvěžujícím) akcentem na běžnou rutinu a každodennost mluví o smutku, zklamání a pokání - ale i o tom, že na druhé straně může někdy čekat specifická forma odpuštění.