Karlovarské masařky 5: Ojedinělé soutěžní štěstí

03664604.jpeg

Chloubou každého festivalu je jeho hlavní soutěžní sekce. Stává se z toho trochu otravná každoroční mantra, ale Karlovy Vary se příliš nemají čím chlubit. A navzdory tomu, že poslední roky skoro pokaždé odjíždíme s nadějí, že letos už to bude jiné, návraty jsou stále stejně deziluzivní.

Při vší úctě k náročné práci dramaturgů mi přijde, že mezi tuzemskou kritickou obcí převládá při hodnocení soutěže buď apatie a ignorace, sardonické veselí, nebo (v lepším případě) snaha poukázat na to, co je s karlovarskou selekcí špatně. V zásadě se opakují totožné argumenty: Karlovy Vary se svou pozicí na současném festivalovém okruhu nedosáhnou na opravdu špičkové (ale ani nadstandardní) snímky velkých tvůrců, které sbírají tři velká A (Benátky, Berlín a Cannes), ale unikají jim i filmy, které nějakým pozoruhodným způsobem prolamují konvence a prezentují nové talenty – ty končí zejména na festivalech v Locarnu, San Sebastianu či Rotterdamu.

Přesto Karlovy Vary musí živit hned dvě soutěžní sekce celovečerních hraných filmů. Vedlejší Na východ od západu má alespoň jasnější teritoriální fokus, ale hlavní selekce prezentuje tematicky i žánrově nevyrovnaný sběr filmů, které nedávají žádné vodítko, dle jakých kritérií byly vlastně vybrány a jakou koncepci chtějí prezentovat. Obtížná pozice Karlových Varů tak nakonec nevede jen k tomu, že se ve výběru ocitnou snímky, které nesplňují náročná kvalitativní kritéria významného festivalu, ale i snímky, které v jakémkoli výběru působí vysloveně jako exces.

Čtěte také

Nejde ani tak o Hřebejkovu Učitelku, která přinejmenším splnila roli magnetu na pozornost a pootevřela názorové nůžky mezi částí kritiků a filmařů. Jde spíš o očividné paskvily, jakými byly třeba letošní slovinský zástupce Noční život nebo kanadské indie Stále spolu. V prvním případě jde o naivní a neobratné šidítko, které si bere inspiraci z evropské vlny kritického realismu, ale přetavuje ho do scenáristicky bezradné a filmařsky diletantské formy. Navzdory brutálnímu ústřednímu motivu „atentátu na významného právníka“ zápolí s neschopností cokoli sdělit a postihnout. Kanadský zástupce zase přináší amatérsky neobratnou a herecky kostrbatou šablonu „Sundance indie“, které matlá dohromady obezitu, šikanu, mamánkovství a chcípáctví postavy, jež má být pro outsiderského hrdinu vzorem.

03662911.png

Nejde o to, že tyto filmy nepřináší zbla nového, ale o to, že i s tím ověřeným neobratně zápasí. Když slovinský režisér Damjan Kozole každý rozklížený dialog a nevypointovanou scénu řeší odstřihem na jedoucí vlaky nebo svítící lampu a Kanaďan Jesse Klein sází jedno učebnicové klišé o sebepoznání za druhým, je vlastně výsměch tak snadný, až nepřináší žádné uspokojení. O takových filmech je naprosto zbytečné psát a diskutovat, protože nenabízejí žádný materiál k polemice. Což je snad nejhorší, co se jakékoli soutěži může přihodit.

V lepším případě se pak soutěžní výběr nese v duchu snímků, které obstojí alespoň jednou ze svých složek. Německé psychologické drama Prvotní štěstí má poměrně zajímavou románovou strukturu a lákavý perverzní podtext, ale lovestory ženy, která ztratila víru v Boha a štěstí hledá u zvráceného profesora neurokybernetiky, stojí v podstatě jen na skvělém výkonu Martiny Gedeck. Jinak tone v příliš blazeovaném a konvenčním uchopení pozoruhodné látky. Italský veterán Roberto Andò se ve Zpovědi vrací s aktuální moralitou/podobenstvím o lidech, kteří bezskrupulózně vládnou světu, ale jeho filozofická detektivka je spíš televizně mátožným louhem z horších momentů Umberta Eca a ostentativní levicové kritiky nenažraných finančníků.

Šablonový artový film ve výběru zastupují třeba turecká Otcova křídla, která ale sotva vyvedou z konceptu diváka, který má alespoň základní zkušenost s tamním filmovým lyrismem a filmaři jako Ceylan, Kaplanoğlu či Pirselimoğlu. O rozpačitém festivalovém „béčku“ Nová kůže či nadějné ocasaté metafoře Zoologie už v Masařkách zmínka byla. Zpětně musím uznat, že formálně šlo o jedny ze suverénnějších snímků, zejména v případě projektu Ivana Tverdovského.

Soutěži ale jednoduše do poslední chvíle chyběl film, který by plně dostál svému tématu a zároveň nabídl smysluplnou alternativu k tomu, co běžně nabízí soutěžní výběr Berlinále či Cannes. Pak nás ale potkalo štěstí, když po deseti letech od svého vrcholného opusu Bílé dlaně natočil maďarský auteur Szabolcs Hajdu snímek, který není nepodařeným výstřelkem jako jeho předchozí projekty Bibliotheque Pascal a Přelud.

Rodinné štěstí je lekcí ve filmařské skromnosti. Hajdu, kterého hlasitá kritika maďarské nomenklatury připravila o možnost získat státní podporu, se pokorně vrátil k tomu, co udělalo z gymnastického dramatu Bílé dlaně jeden z nejlepších evropských filmů posledních dekád. Vychází ze svých vzpomínek a autentických zážitků. Obsazuje své blízké a děj situuje do vlastního bytu. Původně divadelní hru, poskládanou z těch nejobyčejnějších okamžiků v životě dvou rodin, které sociální situace jedné z nich svede pod jednu střechu, dokázal Hajdu obdivuhodně filmově rozpohybovat, ač je limitován plochou několika pokojů.

V nich se ale kamera pohybuje s obdivuhodnou obratností a nápaditostí, umí je proměnit v klaustrofobický prostor, v němž jsou si odtažité lidské typy až příliš na očích, nebo naopak širé bitevní pole, kde na pár metrech čtverečních vznikají mezi postavami nepřekonatelné příkopy. Film snímalo z pragmatických důvodů třináct (!) kameramanů, ale jeho sevřený vizuální styl a funkční změny perspektivy prozrazují ujasněnou režijní koncepci, jakou jsem neviděl v žádném dalším soutěžním filmu.

Neokázalá, bystře napsaná a civilně zahraná rozprava o rodičovství, příbuzenství, sociálním statusu, egu a limitech sebereflexe vyniká bezmála sociologickou přesností. Hajdu neopouští prostor bytu ani prostor své osobní zkušenosti. Rodinné štěstí je jeho nejsrozumitelnější, nejpřístupnější film, který pojednává o všedních věcech a zrcadlí univerzální zkušenosti. Navrch ale přidává obdivuhodnou schopnost pohlížet na ně z ironického úkosu a přistihovat jednotlivé členy rodiny (a především postavu arogantního, sebelítostivého a sobeckého Farkase, kterého ztvárnil sám režisér) v okamžicích nejtrapnějšího sebeklamu a přenášení vnitřních frustrací na své blízké.

03664605.jpeg

Rodinné štěstí není zázračným filmem, ale je filmem dotaženým, suverénním a významově svrchovaným. Nabízí možnou odpověď, jak by se karlovarská soutěž mohla vymezit v líté festivalové konkurenci – prostřednictvím filmů, které jsou navenek zdánlivě příliš malé, neokázalé, ale uvnitř až překvapivě prostorné a inspirativní. Filmy, které nemusí nutně reprezentovat křiklavě aktuální téma, progresivní trendy nebo nejzvučnější jména, ale plátno i diváckou mysl zabydlují s lehkostí a samozřejmostí. Karlovy Vary zkrátka našly lokální obdobu loňského berlínského vítěze Taxi Teherán. Moc bych si přál, ale tohle soutěžní štěstí kvetlo i v dalších ročnících.