Karlovarské vuvuzely Radia Wave: neděle
Jsou dny v životě diváckém, během nichž spatříte tolik kvalitních filmů, kolik jste jich nepotkali za celý dosavadní rok. Je jich, pravda, jako šafránu, ale když už přijdou, sluší se je slavit jako svátek. Proto na dnešní festivalovou vuvuzelu navěšuji oslavné praporky a pokusím se troubit tóny libozvučných ód, kam jinam, než převážně k severu.
Dána Thomase Vinterberga možná znáte jako spolutvůrce manifestu Dogma 95 a autora jednoho z klíčových snímků tohoto svébytného směru filmového myšlení – Rodinné oslavy. Jeho aktuální snímek Submarino (Dánsko 2010) se od „krutopřísné“ školy Triera a spol. vzdaluje na hony a pracuje s konzervativnějšími prostředky – výraznou hudbou, stylizovaným obrazem i propleteným rámcovým příběhem. Životní osudy dvou bratrů, které v dětství poznamenala tragická událost, se nesou v duchu syrového sociálního dramatu z kodaňské periferie, v skřípavé partituře izolace, drog, alkoholu a násilí. Vinterbergův snímek je explicitní, nelibuje si v metafoře či málomluvnosti, brnká na city, nicméně činí tak rukou virtuóza, bez přehnaného napínání strun. Výsledná melodie adorující bratrské pouto osudu navzdory mi nesmírně učarovala. Film, který bych moc a moc rád viděl v české distribuci. Zbožné přání, milá vuvuzelo.
Citově deklasováni jako Maradonova pruhovaná družina s očekáváním míříme za podstatně odlišnou podívanou. Estonské Pokušení svatého Toníčka (Püha Tönu kiusamine, Estonsko 2010) provází pověst černobílé alegorické šílenosti a čím Toník zachází, tím divák schází. Část publika reaguje na rouhačský surreálný kabaret jakoby jim naše vuvuzela spustila u ucha a není se co divit. Režisér Veiko õunpuu se rozjíždí třídně nekorektní a ideově radikální hru se symboly a velkými příběhy. Vypouští do světa jako sépie tu nejčernější metaforu (nejen) estonské současnosti a konzumní společnosti, jakou si umíte představit. Toník prolíná rouhačskou hagiografii moderního světce s nekompromisní sociální kritikou a výsledkem je svižná rána mezi oči. Film pro ty, kteří se rádi perou, se světem i s uměním…
A ještě jednou Dánsko. O filmu s introvertním názvem R (Dánsko 2010) letí pověst, že vedle francouzského Proroka patří k nejsilnějším snímkům s vězeňskou tematikou za poslední léta. Podepisuji! A když si proti sobě oba filmy postavím, projekt z dílny mladých tvůrců Michaela Noera a Tobiase Lindholma vítězí, alespoň dle mého bodování. Je sevřenější, intenzivnější a své postavy nezobrazuje jako vyvolené, ale jako ty nejšedivější myšky určené k sežrání nelítostnými predátory. Brilantní kamera, minimalistický zvukový doprovod a dokonale autentické herecké výkony se starají o jedny z nejhutnějších minut mezi vězni, jaké jsem na plátně zakusil. Bez artových kliček defiluje před divákem realita dánského lapáku v tak syrové podobě, až zuby trnou.
Třikrát přeladěn na zcela odlišné emoční tóniny končím dnešní troubení, které možná dráždí oslavným stereotypem, ale vězte, že bych za něj dal ruku do ohně… a nebo vypil litr hadího pramene na ex.
Ať vás Síla vvuzely provází!
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: Vuvuzelí troubení Radia Wave z předchozích dní karlovarského festivalu
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
