Kate NV: Pop v posledních letech strašně zvážněl

Viděla jsem tvůj krátký film FOR navazující na tvoji loňskou stejnojmennou desku. Prý jste se s režisérkou Sašou Kulak esteticky inspirovaly dílem PROJECTS FOR A LONELY PERSON ruského a v Praze žijícího umělce Viktora Pivovarova. Dá se říct, že film zobrazuje každodennost. Co pro tebe vlastně znamená?

No teda, to bychom měli Viktora Pivovarova pozvat na koncert do MeetFactory, nevěděla jsem, že žije v Praze! U každodennosti obecně závisí na rutinách, které ji provází. Na tom, jakého jsou druhu, ale taky kolik takových opakovaných činností nebo zvyků člověk má. Někteří lidé po probuzení potřebují vypít hrnek kávy, osobně mám jiné rituály. Obvykle jsou spojené s nahráváním hudby. Pokud pracuju přes noc, zvykla jsem si kupovat si jednu konkrétní limonádu. Když ji piju, cítím se líp, všechno mi jde snáz a mám nějakou zvláštní jistotu, že odvedu dobrou práci. Samozřejmě si uvědomuju, že je to nesmysl, ale tak nějak jsem si na to zvykla a dělá mi to radost. Myslím, že je důležité nacházet radost v každodennosti.

Četla jsem, že album FOR má být něco jako soundtrack k procházce tvým městem, co to o něm vlastně vypovídá?

Cítím se tu doma. Moskva je skutečně jedno z nejhezčích měst na světě. Možná to ani není soundtrack k procházce městem, je to vlastně ještě intimnější. Když jsem na albu pracovala, strávila jsem nespočet hodin improvizováním zavřená ve svém pokoji. Právě Viktor Pivovarov, jeden ze zakladatelů moskevských konceptualistů 70. let, celý život maloval něco jako komnatu pro duši. Pokoj je obvykle součástí bytu nebo domu, dům je součástí nějaké krajiny. Ale s místem pro duši je to jiné, tam se vejdou všechny možné místnosti, všechny budovy, všechny krajiny; vnější se vlastně stává zlomkem vnitřního. A takovou komnatu pro duši jsem vlastně v koutě svého moskevského bytu našla a mám v ní všechno, co potřebuju.

Tvoje první album Binasu zní jako zhmotněná fascinace japonskou estetikou, co konkrétně tě na ní tak zajímá?

Obecně mám nejradši ze všeho osmdesátky. Což je zvláštní, protože jako dítě jsem to období nenáviděla. Osmdesátky v Japonsku, to vnímám jako dobu naprosté otevřenosti; nové technologie, nástroje, synťáky, oblečení… Znamenaly obrovský průlom i v hudbě, vzniká třeba city pop. Japonská osmdesátková hudba si dovolila být bláznivá, divoká a legrační a zároveň skutečně atmosférická a promyšlená. Zkrátka být bláznivý a nebát se toho, tohle to pro mě znamená. Mám pocit, že v posledních letech pop strašně zvážněl. Jako by ztratil část hravosti, pochopitelně, když se z hudby stane byznys, ztratí část svobody. A právě toho stupně svobody, který jsem slýchala v japonské muzice z 80. let, se snažím dosáhnout i já.