Kde je Bůh? Preacher aspoň našel funkční formuli pro převod komiksu do televize

22. září 2017
Ze seriálu Preacher

V létě si většinou seriály berou volno. České televize opanují tradiční Chalupáři a Malý pitaval z velkého města. Zbytek světa letos řešil Hru o trůny. A tak trochu stranou, v degenerujícím závětří amerického Jihu, se už druhou letní sezónu odehrává TV série Preacher. Možná vůbec nejzdařilejší komiksová adaptace posledních let, za kterou produkčně stojí Seth Rogen.

Devadesátkový komiks dua Garth Ennis – Steve Dillon je kult, není to žádné přehnané hodnocení. Své oddané fanoušky má i mezi českými čtenáři, vždyť překlad prvního dílu série u nás vyšel již před 13 lety a 1. vydání je rozebráno. Nikoho nepřekvapí asi ani to, že autorská dvojice osvěžující intelektuální proud amerického mainstreamového komiksu je britského původu. Už je to tradice, stačí si vzpomenout na Alana Moorea, Neila Gaimana, Warrena Ellise či Granta Morrisona.

Tarantino si podává ruku s Dantem

Příběh o cestě reverenda Jesseho Custera a jeho přátel za nalezením Boha není ale vůbec snadné zařadit, kombinuje v sobě totiž historické detaily, popkulturní odkazy a komiksová schémata. K tomu ještě přičtěme, že se zde – stejně jako u Neila Gaimana (nebo třeba u Moorea) – antropomorfní postavy jako ďábelské bytosti či andělé stávají konkrétními osobami vstupujícími aktivně do děje. Bohem zapomenutý kraj amerického Jihu se pro ně ukazuje jako ideální scéna, s nekonečnou zásobárnou redneck figurek a zákoutími s ponurou minulostí, kterou nejde jen tak snadno pohřbít.

Ze seriálu Preacher

Více než blasfemický osten předlohy, kdy z předmětu víry a z církve samotné činí komiksoví tvůrci něco až nepříjemně světského, se do televizní adaptace přenáší cynický, bizarní humor a groteskní drobnokresba v pojetí postav a obrazových výjevů. Autoři předlohy a spolu s nimi i adaptátoři se parodicky a zcela vědomě pohybují lehce za hranou uvěřitelného. S citem pro nadsázku přepalují schémata gangsterských příběhů, kriminálek, westernu či crazy komedií. Vše přitom s osvobozující anarchičností kladou vedle sebe, hláškující Tarantino si tu podává ruku se symbolickým Dantem a to vše zachycují autoři magazínových reklam.

Kněz, upír a krásná černoška

Ústřední zápletka s kazatelem Jessem Custerem, do kterého vstoupí božské stvoření, a proto při zaslechnutí jeho Hlasu všichni dělají, co jim přikáže, je však jen variací superhrdinského modelu. Jesse se totiž na rozdíl třeba od Kilgravea v Jessice Jones rozhodne právě nabytých speciálních schopností užívat ve jménu dobra. No, vlastně jen chce vypátrat a přivést k odpovědnosti Boha, který nás „opustil“, rezignoval na svůj úřad, profesně vyhořelý a v krizi středního věku se potuluje někde po Zemi, zatímco armády andělů a křesťanské tajné společnosti se snaží udržovat lidstvo v blažené nevědomosti a zároveň v mocenském vakuu svádějí bratrovražednou bitvu o uvolněný stolec.

Jesse Custer je typický antihrdina – po těžkém dětství se jeho život zvrtl v násilnou kriminální kariéru, kdy se neštítil žádného zločinu, ani vraždy. Až cesta pokání jej přivedla zpět na dráhu dobra a do kazatelského úřadu. A taky na počátek celé té lapálie se Svatým zabijákem, vystresovanými anděly, Ježíšovými potomky a pekelným vězením. Společnost mu v jeho svatém tažení dělají novodobá „Bonnie“ Tulip O’Hare a nestárnoucí irský upír Cassidy. Svět stvořený Ennisem a Dillonem je zjevně otevřený mnoha možnostem. Ale hlavně postrádá pevná morální kritéria, jinak by tu o záchranu věčné duše lidstva neusilovala trojice renegátů, násilníků a rouhačů.

Ani dobrý, ani zlý, ani škaredý

Při jejich profilování se tvůrci seriálu výrazněji odchýlili od předlohy, a to pokud jde o vzhled i o charakterové vlastnosti. Dáme-li stranou osmdesátkové a devadesátkové módní trendy, které určovaly podobu komiksu, musíme konstatovat, že Jesse v podání Dominika Coopera postrádá  éterický (andělský) profil předobrazu. Je také mnohem ambivalentnější postavou, nelze snadno určit, zda jeho motivací je činit dobro, nebo chce jen znovuustavit řád a pořádek ve svém městě (kterým čistě náhodou je celý svět), a to za každou cenu. Vždyť jeho dětským vzorem byl taky kovboj John Wayne (který k němu i v dospělosti prostřednictvím vizí promlouvá).

Ze seriálu Preacher

Cassidyho udělali v seriálu poněkud lidštějším, už to není punkový živel, ale spíš floutek znuděný dlouhým životem plným všemožných potěšení, který má na vampíra trochu neprakticky měkké srdce. Nejzřetelnější je na první pohled samozřejmě odchylka v případě Tulip, kterou hraje herečka tmavého odstínu pleti Ruth Negga. Barva kůže (ani kulturní zázemí) v tomto případě ale nehraje velkou roli – otázky víry jsou totiž povýšeny nad rozdíly rasové. Naopak tato postava v porovnání s  předlohou působí životněji (stejně jako Jesse). Není to ten smrtelně nebezpečný modelkovský doplněk andělského Jesseho, schopný i v pekelně krátkých šatech ukrývat pistoli.

 Z Texasu do New Orleans

S originálním komiksem zachází televizní adaptace až nepietně. Je trhán na kusy, části z různých pokračování jsou řazeny za sebou, některé epizodické linie počínají dříve (např. historie Svatého zabijáka, poměr mezi Cassidym a Tulip), některé se zase uzavírají předčasně (příběh šerifa z Annville). Vzbouřené reakce mezi fanoušky vzbudil už v 1. sezóně záměr vzepřít se původnímu pojetí road movie a odvyprávět všech 13 epizod na jednom místě – v městečku Annville, odkud Jesse s Tulip pocházejí a kde reverend má svou farnost.

Důvody mohly být jen ryze praktické, produkční – už i na poměry seriálu spektakulární automobilová honička a přestřelka z úvodu 2. sezóny „musela“ mít retro stylizaci, protože na pořádnou podívanou nebyly fondy. Pro představení poměrně širokého spektra různorodých postav a uvedení do děje, který se odbývá na více časových (a jiných) úrovních, je ale statický model pochopitelně vhodnější.

A i když se na počátku následující série trio neohrožených hrdinů konečně vydá na cestu, poměrně brzy zakotví v New Orleans a situace se opakuje. Staré koloniální město neoddělitelně spojené s historií jazzu je však mnohem barvitější scénou než texaský zapadákov. To se odráží i v podobě titulkové sekvence – audiovizuálním emblému spojujícím ikonický nápis z obalu komiksů s klipovými záběry vyextrahovanými ze seriálu.

Na hraně obrazu

Ikoničnost je dominantou Preachera. Odráží se v castingu, stylizaci jednotlivých obrazů, klipovitých sekvencích s výrazným hudebním podkresem a slowmotion záběry. Stejně jako čtenáři komiksu se i divákovi dostává příležitosti kochat se prací vizuálních umělců podílejících se na televizní adaptaci. V tom spočívá možná největší přednost seriálu, který od předlohy nepřebírá jen určující znaky (profil postav, zápletky, prostředí), ale výrazněji akcentuje výtvarnou složku.

Fun fact na závěr: Největší kontroverzi a tak trochu revival slavné trierovské tiskové konference z Cannes vyvolal Preacher na letošním mezinárodním Comic Conu. Seth Rogen se zde velmi otevřeně vyjadřoval k tomu, že v seriálu vystupující postava Hitlera působí až „nepříjemně“ lidsky. A navzdory tomu, že zcela pochopitelně za své viny trpí v pekelném vězení, tvůrci prý zvažovali možnost pracovat s prvky „vykoupení a rehabilitace“ i u tohoto z perspektivy západní kultury jednoznačně ďábelského charakteru. Na základě koncovky 2. sezóny můžeme konstatovat, že svých slov dostáli jen částečně, respektive že divákům v souladu s nastavenou poetikou dopřáli „Vykoupení z věznice Shawshank naruby“.

 

Spustit audio
autor: Petr Pláteník
  • Film
  • Recenze