Když algoritmy hrají hudbu, nemusíte jen usínat

Svým způsobem algoritmy do své tvorby zapojovali velikáni experimentální hudby minulého století jako Iannis Xenakis, John Cage nebo třeba Karlheinz Stockhausen. Také otec ambientní hudby Brian Eno – který operoval spíš s termínem generativní hudba – má za sebou řadu pokusů s automatizací. „Vždycky jsem raději věci plánoval, než je pak opravdu prováděl. Proto odjakživa tíhnu k situacím a systémům, které když je jednou rozpohybujete, vytváří hudbu s mým minimálním zásahem nebo úplně bez něj. Přikláním se k roli plánovače-programátora, což mi umožňuje se pak v podstatě stát publikem svého vlastního díla,“ popisuje na obalu své desky Discreet Music.

Krom uměleckých experimentů se využití algoritmické hudby nejvíc nabízí jako doprovod činností a situací, u kterých není autorský a „lidsky autentický“ element hudby podstatný. Spotify už teď nabízí funkci, která vám vybírá skladby podle rychlosti vašeho běhu. Jde si snadno představit, že by podobnou funkci mohla plnit právě algoritmicky generovaná hudba, která bude brát v potaz rychlost vašeho běhu, frekvenci tepu a tak dále. Čidla v našich chytrých telefonech a nositelných technologiích tak mohou umožnit celou novou sféru hudby vyladěné třeba k vašemu cvičení nebo k tomu, aby vás ukolíbala ke spánku. Další oblastí, ve které může automaticky generovaná hudba najít uplatnění, jsou počítačové hry. Oproti klasickému hernímu soundtracku může mít výhodu pružnějších reakcí na příběh a herní vývoj.

Čtěte také

Pravděpodobně už jste nějakou algoritmickou hudbu i slyšeli, i když jste to možná ani nevěděli. Nejde totiž nutně vždycky o imitace elektronické hudby, u které je takovéto generování nasnadě. Pozoruhodným příkladem je tvorba profesora Davida Copea, který se na univerzitě v Santa Cruz v Kalifornii tomuto tématu věnuje od roku 1981. Své algoritmy nechává imitovat tvorbu známých skladatelů s poměrně přesvědčivými výsledky. Takto vygeneroval mimo jiné celé symfonie, například ve stylu Beethovena. Jeho algoritmickou tvorbu si dokonce můžete pořídit na Amazonu, kde ji Cope prodává pod názvy jako například Dobře programovaný klavír.

Samostatnou kapitolou je takzvaná livekódovaná hudba. Tedy hudba, kterou za pomoci algoritmů vytváří „skladatel“ přímo naživo. Tento druh hudby si už stihl vysloužit vlastní žánr nazvaný algorave (zkratka pro algorithmic rave). Tuto zatím poměrně obskurní disciplínu umožnil rozvoj programů jako SuperCollider, Pure Data nebo Impromptu. „Je to trochu jako pletací vzor. Ale kód se v průběhu hraní stává poměrně složitým. Já ho mohu změnit, ale nevím, co se přesně stane, když to udělám. Prostě si s ním hraju,“ popsal serveru Vice způsob své tvorby Alex McLean, který vystupuje pod pseudonymem Yaxu.

Jiný způsob zvolil Matt Vitelli ze Stanfordovy univerzity. Svůj algoritmus nechal zanalyzovat databázi skladeb, podle kterých měl vystopovat společné znaky „lidské“ hudby, a na jejich základě pak vyprodukovat vlastní imitaci. Výsledek trochu připomíná znepokojivé obrázky, které generuje algoritmus Googlu na rozpoznávání objektů na fotkách Deep Dream. Ve svém experimentu však Vitelli narazil na výpočetní limity techniky, kterou má k dispozici, v jeho experimentech jsou totiž bohužel chvílemi slyšet rozpoznatelné úseky skladeb, kterými se měl jeho algoritmus pouze inspirovat.

I v algoritmicky generované hudbě je pochopitelně obsažen lidský prvek. Autorství se pouze zčásti přesouvá z úrovně konkrétních not či zvuků na úroveň systému, který je podle daných instrukcí uspořádává. Ostatně hudba je ze své nejširší definice pouze organizovaným zvukem a to, že k této organizaci skladatel využije vlastní algoritmickou pomůcku, na věci nic nemění. „Mohli bychom dělat úžasné věci, kdybychom se vzdali svého ega a nestavěli své výtvory – tedy počítače – do opozice vůči lidem, kdybychom místo toho přijali oba póly a společně se vyvíjeli,“ řekl Cope webu Gizmag.