Když rabíni tančí. Chasidi slavili na Ukrajině Nový rok číslo 5778. Budou se prý mít dobře

Starý sovětský autobus přijíždí na omšelé nádraží ve městě Umaň asi dvě stě kilometrů jižně od Kyjeva. Jsou tu dva fast foody, několik obchodů s potravinami, špína a smrad na veřejných toaletách – stereotypy o východní Evropě se zase jednou vyjevily. Nic ale nenasvědčuje tomu, že by se právě sem na oslavu svátku Roš ha-šana, židovského Nového roku, sjížděly desítky tisíc chasidských židů z celého světa.

Hledám chasidy

První obyvatelka města, které se ptám na cestu, ani neumí popsat cestu k synagoze Velkého Rabiho Nachmana, kde se oslavy konají. Očekával jsem stovky mužů s pejzy, tlačící se před nádražím a halasně slavící příchod roku 5778, ale nikdo nikde. Majitel místního obchodu s elektronikou mě naštěstí naviguje do zhruba dva kilometry vzdáleného areálu na ulici Puškinově. „Je to celé oplocené a stojí tam policajti, pouští tam jenom chasidy, snad se tam dostaneš,“ říká mi pan Andrej při loučení. S o poznání lepší náladou vyrážím na cestu. Při ní potkávám první muže s dlouhými vousy a fedorami, tedy klobouky z plstěné vlny. Několik chasidů má dokonce i shtreimel – tradiční pokrývku haličských židů  vyráběnou ze sobolí kožešiny. Jejich majitelé mezi sebou debatují hebrejsky. Jsem tedy na správném místě! A bezpečnostní kontrola je důkladná.

Od službu konajícího strážce zákona dostávám důrazné varování: „Hlavně je nijak neprovokujte. Pokud budete chtít fotit, raději se zeptejte, naprostá většina z nich je v pohodě, ale můžou se mezi nimi najít i agresivní.“ Na klidu mi nepřidává vzápětí přidaná historka. „Před rokem se jedné skupině nelíbil ukrajinský novinář, který je točil při modlitbách. Zbili ho tak, že skončil na několik dní v nemocnici.“ Na delší přemýšlení ovšem není čas, zvuk šofaru, tedy rituální trubky ze zvířecího rohu, svolává poutníky k podvečerní modlitbě na březích místního jezera. 

Řekni, kde ty šekely jsou

Spolu se mnou míří do areálu stovky mužů – ženy tu nejsou žádné. Už za půl hodiny by měla na břehu místního jezera začít rituální koupel doprovázená zpěvy a oslavnými tanci. První, kdo je se mnou ochotný dát se do řečí, je pětačtyřicetiletý Bogdan. Když zjistí, že jsem z Prahy, má ohromnou radost. „V Praze i v Brně jsem nějaký čas žil, mám vás Čechy rád, a to hlavně proto, že na rozdíl od Ukrajinců nejste žádní antisemiti,“ vysvětluje mi lámanou češtinou. Jako muž ve středních letech pamatuje znovuobnovení tradiční umaňské pouti. „Chasidi ze zahraničí sem začali jezdit až někdy na konci osmdesátých let, tehdy zrovna probíhala Gorbačovova perestrojka, takže to už šlo, režim byl navíc rád za každou zahraniční měnu.“ Desítky tisíc lidí sem ale začaly jezdit až v posledních letech. Oslavy svátku Roš ha-šana se staly i důležitým podnikatelským projektem. Poutníci utrácí za jídlo, ubytování i za prostitutky. Ty se na konci září sjíždějí „za byznysem“ v Umani z celé země.

Chasidismus
(chasidut = hebrejsky zbožnost, chasid = zbožný) Židovské hnutí, které vzniklo na počátku 18. století na území Polska a Ukrajiny. Zakladatelem byl Jisrael ben Eliezer (zvaný Baal Šem Tov [Pán dobrého jména]). Hnutí patří k ortodoxním odnožím judaismu. Chasidskou nauku lze shrnout v jediné větě: Bůh je nahlédnutelný v každé věci a dosažitelný každým čistým skutkem. Myšlenka, podle níž může být Bůh poznán i ve světských věcech, vedla k optimistickému přijímání přírody a života. Tím se chasidismus v podstatě snaží sakralizovat všechny aspekty života – Boha lze nalézat za vším, co člověk dělá, i za tím, co jej obklopuje.

Nutno podotknout, že na ekonomický potenciál svátku zareagovali obchodníci s nebývalou kreativitou a pohotovostí. Po vstupu do areálu si návštěvník může připadat jako při návštěvě izraelských měst. Obří billboardy odkazující na výstavbu hotelů jsou pouze v hebrejštině. Od roku 2012 se jich v Umani objevilo už pětadvacet. O žaludek strávníků se stará přes dvacet košer restaurací. Nápisem „I love Chasidism“ vábí do svých útrob dokonce i pobočka mezinárodního řetězce Starbucks. „Za ukrajinské hřivny si tady ale nic nekoupíš, musíš platit dolary nebo šekely, navíc je to všechno šíleně předražené,“ říká mi na lavičce před jedním z domků v areálu místní rodák pan Anton.

Podsaditý šedesátník žije na okraji Umaně více než třicet let, chasidské oslavy zažívá ale letos poprvé. „Měl jsem z nich vždycky strach, tak jsem všechno zabednil a odjel k příbuzným, letos si to chci ale radši všechno pohlídat osobně, uvidíme, co se stane, někdy jsou dost divocí.“ Proti samotným návštěvníkům pan Anton nic nemá, vadí mu, že událost nepomáhá rozvoji města. „Kromě Roš ha-šana do Umaně skoro nikdo nejezdí, tak bychom měli akci pořádně využít. Chasidi tu každý rok utratí miliony dolarů, ale kde ty peníze jsou? Zisk mají jenom cizinci nebo politici, které zkorumpovali. Vidíš snad nové cesty, opravenou kanalizaci? Všechno je tu pořád stejné. My obyčejní lidi z toho nemáme vůbec nic, maximálně vytlučená okna.“ 

Za zvuku šofaru

Davy poutníků zatím míří k jezeru, aby zde vykonaly rituální očistu. Do studené vody vstupují chasidi postupně, na jejich bezpečí přitom dohlíží desítky policistů a hasiči v nafukovacích člunech. Mezitím u jezera stovky chasidů tancují oslavné kruhové tance, další je doprovázejí zpěvem rituálních písní. Co chvíli se v davu oslavujících rozezvučí posvátný šofar. Ten je přitom podle židovské tradice možné používat jen při oslavě takzvaných vysokých svátků, mezi něž kromě Jom kipuru a Dne smíření patří právě i židovský Nový rok.

„Uman, Uman, Roš – ha – šana!“ Opakované skandování místa oslav může neznalému evokovat spíše sportovní utkání než oslavy zbožných mužů. Pro chasidismus jsou však živelnost, radostné prožívaní víry a spontánnost typické. Mezi stovkami mužů, kteří se právě svlékají ke koupeli, vidím staré i mladé, chudé ukrajinské židy, ale i zámožné obchodníky z New Yorku.

Hackli letištní rozhlas

Během večerní bohoslužby se seznamuji s majorem ukrajinské policie Andrejem. „Tady v Umani hlídám už asi posedmé, pořád se to rozrůstá.“ Když se ptám Andreje na bezpečnostní incidenty, pouze neurčitě zmíní, že „v minulosti k některým událostem došlo“. Světová média mimo jiné zaznamenala loňskou akci několika poutníků na kyjevském mezinárodním letišti. Tehdy se chasidům podařilo hacknout letištní rozhlas a ten dlouhé desítky minut vyhrával písně v hebrejštině. Živo je ovšem i tento rok. Policisté zadrželi u několika chasidů marihuanu, řešili několik rvaček, u jedné z hlavních cest v areálu se dokonce našla část ručního granátu. Kdo ji tam umístil, se zatím zjistit nepodařilo.

K chasidismu patří i nošení tradičních oděvů|foto: Martin Ocknecht

Na bezpečnost chasidů kvůli častým hrozbám ze strany pravicových radikálů dohlíží na 700 ukrajinských policistů, při komunikaci s místními jim pomáhá desetičlenný tým jejich izraelských kolegů vybraných z řad sovětských přistěhovalců – ovládají kromě hebrejštiny i angličtinu a ruštinu. V nepřítomnosti Izraelců jsem ovšem na místní policejní stanici jediný, kdo může překládat zadrženému chasidovi. Dvacetiletého, viditelně otřeseného poutníka z Jeruzaléma zatkli ukrajinští policisté v baru s několika gramy marihuany. Na otázky odpovídá jen velmi neochotně. Šest mužů v tmavých kombinézách se ho snaží především postrašit. „Řekni mu, že půjde sedět, nejmíň na dva roky,“ zavelí Andrej.

Když to neochotně vyděšenému chasidovi přeložím, vytřeští oči a začne vypovídat. „Jen jsem seděl v baru, když mě přišli zatknout, ta tráva moje není, museli mi ji podstrčit.“ Ukrajinští policisté na muže ještě chvíli pokřikují v ruštině, pak si ho ale přebírají jejich izraelští kolegové. „Co s ním bude,“ ptám se Andreje. „Co asi, odvezeme ho za město a tam ho zastřelíme,“ zní lakonická odpověď. Překvapeně zvednu hlavu, pak se ale začne Andrej smát. „Prostě ho vyhostí, víc se to řešit nebude.“ Před odchodem se mi jeden z policistů stihne pochlubit, že se jako člen nechvalně proslulé policejní jednotky Berkut zúčastnil bojů na kyjevském Majdanu. Hrdě mi ukazuje hodinky, které za zákrok dostal. Stanici raději rychle opouštím.

Mít dobrý rok

Odcházím právě včas, abych stihl hromadnou odpolední modlitbu přímo v synagoze Rabiho Nachmana. Před vstupem dovnitř podstupuji důkladnou osobní prohlídku, batoh raději nechávám v policejní úschovně. Dostávám tradiční židovskou pokrývku hlavy, kipu, a vstupuji dovnitř. Podél zdí desítky mužů nahlas v jakémsi zvláštním, extatickém opojení odříkávají pasáže Tóry. Někteří z nich obracejí ruce k nebi a vykřikují pro mě nesrozumitelná slova v hebrejštině, jiní se pohupují v rychlém rytmu a pokyvují hlavou. Pro pozorovatele se jedná o zcela fascinující a nezapomenutelný zážitek. Na dlouhé sledování modlitby ale není čas. Můj „nechasidský“ zjev, ale i nahrávací zařízení vzbuzuje podezření, poutníci na mě začínají vrhat nenávistné pohledy. Je čas odejít.

U jezera pod synagogou potkávám Avriela, který mi rychlou a stěží srozumitelnou ruštinou vysvětluje důvod svoji návštěvy. „Ten, kdo přijede na Roš ha-šana k hrobu Rabiho Nachmana, bude mít dobrý rok. Bude se mu dařit v obchodě, bude mít zdravou rodinu, prostě se bude mít dobře,“ říká Avriel, který letos přijel do Umani z Izraele už potřinácté. Mezi chasidy je podle něj častá i takzvaná delegovaná účast, kdy bohatý člen komunity zaplatí cestu méně movitému, který se pak za něj v Umani modlí, a zajistí mu tím šťastný rok v zastoupení. Avriel si během rozhovoru stihne postěžovat i na současnou situaci na Ukrajině. „Sílí tu antisemitismus. Staví se památníky vrahům a fašistům. V Kyjevě dřív byla třída generála Vatutina, což byl Hrdina sovětského svazu, teď ji přejmenovali po Romanu Šuchevyčovi, to byl fašista, banderovec, jeho lidé vraždili ukrajinské Židy po stovkách. Zabíjeli naše rodiče a prarodiče, teď jim staví památníky, jak je tohle možné?“ rozčiluje se rodák z ruského Rostova na Donu.

Poslední den mé návštěvy trávím procházkou kolem umaňského jezera. Je pátek odpoledne, pár hodin do začátku šabatu. Veselé oslavy ze včerejšího večera střídá tichá modlitba na březích. „Dnes rozhovor dát nemůžeme, až po šabatu,“ slyším od poutníků.