Kick Ass 2 kope do vlastního zadku
Kick Ass uvedl do života jeden odolný pubertální a fanboyovský sen – konečně zvednout hlavu od superhrdinských komiksů, vykašlat se na povislá ramena, platfus i nedostatečné bojové schopnosti a vyrazit jako okostýmovaný strážce pořádku do ulic. I za cenu nakopání té části těla, ke které titul odkazuje.
Film Matthewa Vaughna na motivy komiksu Marka Millara byl osvěžující a drzý. Liboval si za hranou korektnosti, k níž se mainstreamové produkty odváží leda nedopatřením. Přetékal vybičovanou pulpovou brutalitou, kterou neustále vyvažovala nadsázka a stylistická obratnost režiséra, který mistrně mísil pubertální poblouznění, bubble-gumový soundtrack, intelektuální odkazy k filmovému kánonu i nápadité stylistické výpůjčky z komiksu.
De facto odstartoval vlnu (či spíše vlnku) ironických (post)komiksových filmů, která mytologii superhrdinů přenáší na úroveň všedního dne, kde jsou super-schopnosti nahrazeny ne-schopnostmi a prostou občanskou statečností, snadno zaměnitelnou s nedostatkem soudnosti. Navzdory mátožnému komerčnímu výsledku se Kick Ass stal malým kultem a vysloužil si druhou šanci.
Ta bude bohužel nejspíše také poslední. Vaughn, odlákaný k zámožnější konkurenci, přepustil místo Jeffu Wadlowovi, který snaživě zhodnocuje kapitál prvního dílu. Zároveň se ho ale snaží obohatit o nová témata i nové postavy. To první se daří zejména na začátku, který nabídne pár peprných a neurvalých epizodek, evokujících punkové řádění předchůdce. Pravda, oproti němu je zde cítit mechaničnost i menší zručnost režiséra, přesto díky známým postavám chemie neobratných heroických eskapád, kanálních hlášek a ultra-brutálních bitek celkem snadno zafunguje.
Film se tentokrát nepošklebuje jen vážným okostýmovaným příbuzným, ale vyšlápne si i na kulturu pěstěných krásek ze střední a popkultury nagelovaných hošíků. Paralelně s tím se odvíjejí jacísi „Avengers odvedle“, tedy ustavování skupiny pouličních mstitelů, kterým velí kapitán Pravdoláska, hranatý mix napraveného mafiána a nekompromisního samaritána. Kick Ass, kluk, který všechno začal, se připojuje i s pochybným statusem legendy a znovu nakopává zadky (a sám dostává nakopáno) ve jménu spravedlnosti.
Tam, kde byl první Kick Ass přímočarý, dynamický a vyrovnaný, je ten druhý převážně chatrný a kostrbatý. Funguje v rámci dílčích scén, ale rozpadá se jako celek. Nadsázka, která Vaughnovi umožňovala překračovat meze dobrého vkusu a být jedním dechem křupanský i chytrý, se tu smršťuje na několik ostrých vizuálních a slovních gagů.
Postupem času se o slovo hlásí vážnost, přemoudřelé řečnění a nezvládnuté přechody mezi realismem a satirou. První Kick Ass si excesy dokázal obhájit, druhý je pouze samoúčelně páchá a chabě je maskuje příručkovým mudrováním dospívajících hrdinů na téma identita, statečnost, odpovědnost.
Film mrhá dědictvím tak lehkovážně, až se nakonec rozpadne v nefungující sled vyčpělých epizod a rádoby-ostrých výstřelků, které ale místo břitkosti operují s nezáživnou brutalitou. Chytré hrátky s odkazy a sympatiemi se tak mění v levně vypadající béčko, které místo úsměvného, leč dojemného civilního patosu nakonec vygeneruje vyrýsovaného hrdinu, schopného udělat shyb na jedné ruce a toužícího nakopávat zadky i bez hormonálního poblouznění pubertou (čili vlastně skrznaskrz konformního).
Dá se tomu jistě říkat dospívání, zároveň ale Kick Ass nenabízí jediný pádný argument, proč to neoznačit za pozvolnou degeneraci původně podvratného nápadu. Těžko se zbavit dojmu, že kdysi dobře mířené kopance nyní dopadají především na Kick Assovu vlastní zadnici.
Hodnocení: 50 %
Kick Ass 2
Jeff Wadlow, USA / Velká Británie, 2013, 113 minut.
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
