Knick, nemocnice na kraji chaosu a modernity
Letošní seriálová sezona má za sebou jeden z vrcholů. Desetidílná historická exkurze do místa, kde se z masa a krve rodí moderní medicína, v mnoha ohledech předčila očekávání.
Nestává se příliš často, aby americký televizní kritik vzal zpět svoje rozpačité hodnocení a omluvil se. Emily Nussbaum z New Yorkeru nicméně po třech závěrečných dílech seriálu Knick pocítila nutkání odvolat skeptické výroky na adresu úvodních sedmi částí. Byla jedním z mnoha recenzentů, kteří projektu Stevena Soderbergha zprvu zazlívali jistou předvídatelnost ve vývoji postav a nadměrnou generičnost dějové linky. Zdá se, že publikum, které si od prvního dílu zamilovalo nevypočitatelné postavy šéfchirurga Johna Thackeryho a jeho medického cirkusu, bylo v tomto ohledu krok před kritiky a vytušilo, že Knick je všechno možné, jen ne další klon „dobového kostýmního dramatu z produkce prestižního kanálu“.
Minulost je teď
Skoro by se chtělo spekulovat, zda jména scenáristů Jack Amiel a Michael Begler nejsou jen dalšími pseudonymy režiséra, který se tímto způsobem podepsal pod kameru a střih. Oblouk, který Knick během deseti epizod opíše, je totiž soderberghovsky zlomyslný a nabourávající očekávání. První epizoda naturalistickým způsobem vrhne diváka do doby, kdy moderní medicína na počátku 20. věku povstávala z mršin a nezdařených experimentů na živých lidech, které sleduje odborné publikum v „divadle bolesti“. Nemocnice Knickerbocker stojí na prahu sociálně nestabilní části New Yorku plné chudiny a přistěhovalců. Její personál bojuje s limity medicíny i světem, kde bují rasové a třídní nerovnosti.
Zprvu se zdá, že Knick nabídne „evoluční vyprávění“ o tom, jak světlo poznání překonává chaos. Tomu by konec konců nasvědčoval poetický závěr první části, v níž se zešeřelé chodby Knicku zalévají prvním elektrickým světlem, poslem doby převratných změn. Ve skutečnosti ale kráčí zbylé díly seriálu přesně opačným směrem, když výdobytky modernismu potlačují do pozadí různé neurózy, závislosti, sociální předsudky a komunikační bloky. Progresivní chirurg Thackery, který se na počátku jeví jako podivuhodný kouzelník se skalpelem, se v cyklickém rytmu operací, morfiových injekcí a opiových dýchánků mění v paranoidní trosku a stejnou trajektorii opisují i osudy jeho různorodých kolegů a žáků.
Zdánlivě předvídatelné charaktery se díky důsledně střídmé a odtažité (a přitom vizuálně podmanivé) režijní metodě divákovi na moment přibližují, aby se vzápětí nějakým činem či výrokem znovu proměnily v cizince, které tak úplně nechápeme. Racionální svět vědeckého poznání funkce lidského těla na sebe bere podobu univerza plného psychóz a více či méně skrytých bloků. To je rozpor, který Soderbergh geniálně vtěluje jak do kontrastu precizně stylizovaných „historizujících“ fotografických kompozic a vířivého pohybu kamery po mizanscéně, tak do kontrastu důsledně dodržovaných reálií a zlověstně pulzujícího elektronického podkresu skladatele Cliffa Martineze. Knick více než jiný seriál sugeruje pocit, že minulost je právě teď, že se nás bytostně týká.
Záněty mysli
Pohybujeme se v době, která je posedlá zákonitostmi těla natolik, že mu připisuje i chorobné projevy mysli. Jedna z nejdrastičtějších dějových větví sleduje zhroucení manželky ambiciózního chirurga Everetta Gallingera, která po smrti novorozeněte skončí na psychiatrické klinice. „Moderní“ kůra k uzdravení mysli je prostá: vytrhat a odstranit vše, co by se mohlo zanítit; zuby, mandle, slepé střevo. Pak bude mozek vyléčen.
Posedlost popsatelnými vnějšími symptomy seriál nahrazuje zkoumáním podvědomých impulzů mysli, které se postavy pokouší zatvrzele překonat. Knick je fascinovaný limity – limity vzpoury postav proti dobovým konvencím i proti vlastnímu tělu, různými formami sublimace (drogy, fyzické násilí, iluzorní citová pouta, dobročinnost), které drží hrdiny pohromadě, zároveň je ale stále více přibližují neodvratnému zjištění, že hranice mysli obelstít jednoduše nelze. Nejen z tohoto pohledu je český podtitul seriálu „Doktoři bez hranic“ úplně mimo.
Falešným vrcholem seriálu je sedmý díl, který uprostřed zuřícího rasového lynče buduje mezi rozdílnými figurami moment sounáležitosti. Z hlediska střihu a syntaxe jde zřejmě o nejsilnější moment kariéry Stevena Soderbergha, odzbrojující spojení dynamiky davové psychózy a delikátního vhledu do soukromí postav. Závěrečná trojice dílů pak nabízí dokonalý antiklimax – obraz rozkladu všeho, co se do té doby pracně skládalo a stabilizovalo. I postavy zdánlivě morálně pevné zachvátí slabost a motiv chirurgické inovace, který se zprvu jeví jako klíčový, se náhle stane jen předmětem rozkladných paranoických bludů hlavní postavy.
Knick tak potvrzuje, že je nenápadným, ale o to trefnějším komentářem rodící se modernity. Nikoli triumfální oslavou lidské schopnosti překonávat temnotu, tvořit a vynalézat (i symbol invence, Thomas Alva Edison, se tu zjeví čistě jako zručný byznysmen), nýbrž skeptickým obrazem lidského nitra, které má stejně blízko k šílenství jako k osvícenému poznání. Zářící elektrické lampy, které se za podivných okolností ocitají na zdech Knickerbockeru, tak nezvěstují nástup řádu, ale osvěcují nezvratný chaos, který panuje pod nimi.
Kamera Stevena Soderbergha žádné další světlo nepotřebuje, přitom dohlédne hloub než převratný vynález přelomu století – rentgen.
Hodnocení: 90 %
Knick: Doktoři bez hranic (The Knick)
Steven Soderbergh, Cinemax, 2014, 10 x 52 minut
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
