Kniha Vienna Calling: Duchcovský podivín Linhart je bez práce, humor a nadhled ale neztrácí

17. únor 2015

Před třemi lety Patrik Linhart v dokumentárním filmu Těžký život básníka přiznal, že získal měsíční stipendijní pobyt ve Vídni. Tuto svou životní zkušenost přetavil do útlé knížky Vienna Calling, která vyšla začátkem letošního roku.

Jen málokterý současný autor vyvolává tak rozporuplné reakce jako duchcovský enfant terrible Patrik Linhart. Tento excentrik je kromě jiného performer, sběratel, vystudovaný ekonom a nezaměstnaný. Právě ona poslední charakteristika je poměrně klíčová.

Linhart od roku 1998 produkuje obrovské množství textů. Kromě ryze akademických prací, jako Dějiny nočních hubeňourů, napsal celou řadu knížek, které kolísají na hraně žánru povídky, prozaické miniatury či vyprávění. Linhart nám připomíná, že ne každý je Hakl nebo Tučková. Otevřeně říká, že nemůže zdarma dělat nic, co je spojené s jeho literární činností, protože by zkrátka nepřežil.

Zaplatím doma plyn, to byla jedna z prvních myšlenek, které se prý Linhartovi honily hlavou, když se dozvěděl, že mu schválili stáž ve Vídni. Přiznal, že tento druh programů neuznává, ale rozhodl se pro něj z finančních důvodů. V případě, že se uskromní, dokáže uspořit poměrně obstojnou sumu, která ho může finančně zahojit na dlouhou dobu.

Kniha Vienna Calling, která je psána formou krátkých deníkových záznamů, nemá jasnou dějovou linku, jíž by se dalo držet. Spíš jsou to krátké črty, ve kterých autor vtipně komentuje, co ve Vídni zažíval a s kým se tam potkal. Knihu můžete otevřít na náhodné straně a text bude vždy dávat smysl.

Linhart se čtenářem umně manipuluje, když se ve svých záznamech snaží naznačit, že celý svůj pobyt strávil popíjením ve vídeňských hospůdkách, popřípadě poflakováním na výstavách umění. Na základě knížky by se dal Patrik Linhart snadno odepsat jako příživník a přisprostlý podivín. To, že na stáži mimo jiné pracoval na odborné knize Dějiny nočních hubeňourů, si skromně nechává pro sebe.

Nutno říci, že on sám si na svou životní situaci nestěžuje. V úplně poslední kapitole Linhart po svém návratu do Čech vysvětluje, jak to v jeho světě chodí: „‚Měl jsem ve Vídni takovou metodu. Přisedl jsem si na barpult, navázal konverzaci, investoval do sebe dvě piva, a nikdy se mi nestalo, že by mi někdo nezaplatil dvě či tři nebo pár panáků,‘ řekl jsem Jaromírovi, když jsme se setkali U Ptáčků. – 'A právě takovou metodu na tebe použiju teďka já,' řekl Jaromír. Svět byl zase v rovnováze.“

Linhart není typ autora, který by ve svých textech nějak dramaticky tematizoval sociální problémy lidí ze severních Čech. Svou situaci bere jako určitou danost. Někdy člověk má, je ve Vídni a ostatní mu kupují panáky, jindy nemá, sedí v hospodě v Teplicích a je tím, kdo kupuje panáky ostatním.

Patrik Linhart – Vienna Calling (Větrné mlýny, 2014)

autor: Michal Polák
Spustit audio