Komiksový Život Adele nosí odvážnější modrou

Britská verze lesbické komiksové romance, na které autorka pracovala 10 let, vyšla letos v září u nakladatelství Arsenal Pulp Press. Na podzim měla celosvětovou premiéru i filmová adaptace, jejíž režisér Abdellatif Kechiche výzvu ustál a vytvořil skvělý snímek, který z knižní předlohy v mnohém vychází, často jde ale svébytnou a – nutno říct – uhlazenou cestou nejmenšího odporu.

Retrospektivní vyprávění Julie Maroh začíná v pochmurném podzimním odpoledni roku 2009. Třicátnice Emma pročítá dopis od milované a předčasně zesnulé přítelkyně Clementine. Barevná a jemná kresba se na prvních stránkách mění v černobílou, jakmile s Emmou začínáme listovat Clementininým deníkem. Děj se přesouvá do roku 1994, kdy patnáctiletá Clem nastupuje do druhého ročníku střední školy. Tady se poprvé potkává knižní vyprávění s filmovým. Adele až do půlky filmu téměř identicky následuje kroky komiksové hrdinky – náhodné setkání s Emmou střídá zamilování, postupné sbližování a první sex.

z komiksu Blue Is the Warmest Colour

V druhé půli filmu se Kechicheho vyprávění střihem dostává ke společnému životu obou žen. Na plátně ale přitom chybí zásadní scéna a tou je coming out. Rodiče Clementie se o vztahu své dcery dovědí a vyhodí ji z domu. Není to jediný projev nenávisti, který Kechicheho střihačské nůžky z původního děje vypreparovaly. S jasným morálním odsouzením se Clementine potýká i v hádce se spolužačkami. Jde přitom o jedinou situaci, kdy režisér Kechiche problematizuje téma homosexuality. Jinak se angažovanosti striktně vyhýbá a koncentruje se na hlavní – romantickou linku vyprávění. Tenhle akcent je zřejmý i z dlouhých sexuálních scén obou žen, které v komiksu nenajdete. Zatímco středobodem filmové intimity je vášeň, knižní tempo určuje napětí a touha. Clementine je v podání Maroh zmatenější a stydlivější, dokonce natolik, že se na rozdíl od Adele nevyspí se starším spolužákem Thomasem a nevinnost přináší do vztahu s Emmou.

Je evidentní, že snahou Julie Maroh bylo vytvořit příběh o vnitřním konfliktu. „Nikdy ses nestyděla za to, kým jsi?“ ptá se Clementine Emmy. Nejistota v pasážích vzájemného sbližování logicky trápí i zkušenou Emmu. „Potkáš toho pravého a opustíš mě,“ svěřuje Clementine svůj strach. Obávaný mužský element nakonec obě ženy taky rozdělí. Příčinu kniha na rozdíl od filmu sleduje minimálně, nejde jen o vzájemné odcizení a rozdílnost rodinného zázemí. Komiksová Emma vystupuje jako zapálená aktivistka, zatímco Clementine svoji orientaci nevyzdvihuje. Julie Maroh tak cestou k tragickému konci hlavní hrdinky uhodila hřebíček na hlavičku a na osobním příběhu demonstrovala jeden z klíčových rozporů uvnitř LGBT komunity.

Bára Šichanová a komiks Blue is the Warmest Color|foto: Radio Wave

Komiks Blue Is The Warmest Color je povedenou a především realistickou sondou do životní fáze dospívání, objevování sebe sama a prvních, možná i osudových lásek. Tam, kde Abdellatif Kechiche filmu obrousil hrany, aby se vyhnul konfliktům a politizaci – což mu ale nelze vyčíst –, komiks Julie Maroh odvážně manifestuje životní zkušenost jinakosti i netolerance. Tedy obě polohy, které jsou společnosti vlastní. Ve Francii o tom jistě vědí své.