Králova řeč: koktavý hlas dějin

17. únor 2014

Co dělá krále králem? Boží požehnání? Předurčení? Víra poddaných? Honosný šat? Nebo je to jeho hlas? Na sklonku 20. a začátku 30. let, kdy světu vládne rozhlas, spojující centrum a periferii britského impéria do pevného celku, bezesporu. Jistý hlas krále Jiřího V. odráží královský majestát. Hlas jeho syna vévody z Yorku je ale plný strachu a nejistoty.

Jakmile princ stane tváří v tvář mikrofonu, jeho patrné koktání se stává fatálním a éteru vládne rozpačité ticho. A vzhledem k tomu, že jeho bratr Eduard nadřazuje vlastní posedlosti úřadu krále, je to právě Jiří VI., kterému je svěřena reprezentativní pozice vůdce v čase nejtěžším.

Drama Toma Hoopera Králova řeč čerpá ze skutečného příběhu, který svedl dohromady budoucího anglického krále a nekonvenčního řečového terapeuta Lionela Loguea, Australana, který odbourávání vad řeči nechápal jako záležitost mechanickou, nýbrž psychologickou. Jeho metody ve spojení s důstojným královským majestátem vyhlížely dozajista nepřiměřeně, vždyť z Jeho výsosti učinili pouhého Bertíka, rovnocenného partnera v dialogu s terapeutem, pro nějž je titul jen pompézní překážkou k nalezení traumatu, jež Jiřímu bere od dětství plynulou řeč.

Na střetu blazeovaného a přísně ritualizovaného světa šlechty a značně světského prostředí Logueovy ordinace Králova řeč do značné míry stojí. Jejím středobodem je herecký výkon Colina Firthe, který dokázal postavu Jiřího vymodelovat s neuvěřitelnou precizností –nepřístupného aristokrata mění v civilního a emocionálně strhaného nositele role, pro níž se necítí vyvolen. Řečová vada je jen povrchovým projevem hlubší nejistoty, která z Firthova výkonu sálá v každém ohledu. Křehkost a uvěřitelnost, s níž svého koktavého krále vyvedl, je nejen ozdobou, ale především hnací hřídelí celého filmu.

02279177.jpeg

Vedle opulentní fasády královského úřadu se jaksi výsměšně vyjímají excentrické textury Logueova bytu, které zrcadlí jízlivou a neposednou povahu majitele. Sarkastické pouto, které se mezi princem a poddaným vytvoří, má oporu jak v nesmírně precizním duetu Firthe s Geoffry Rushem, tak v brilantně a svižně napsaném scénáři, jehož břitkost i suchý humor jsou ryze britské. Z terapeutické ordinace utíká Králova řeč často k rozbouřenému horizontu předválečných dějin, v nichž se malý boj o králův hlas mění v epochální bitvu. Aby Británie mohla čelit německé hrozbě (ztělesněné agresivní a jistou dikcí Adolfa Hitlera), potřebuje krále, který akceptuje svou symbolickou roli a uvěří síle svého hlasu. Do temných odstínů laděný vizuál odráží nejen královu stísněnost, ale i dobu směřující ke katastrofě.

Pozorovat, jak malé a velké dějiny přiléhají jedny k druhým a jak se doplňují v dokonalém načasování, je labužnickým požitkem. Hooperova režie připomíná nejvíce dikci starých moderátorů BBC – je volná, důrazná, precizní v každém detailu, přitom neobyčejně ohleduplná k hercům, kteří mají díky pozorné (a přitom pokorné) kameře Danny Cohena všechen prostor pro sebe. Pečlivě zvolená hudba jen umocňuje táhlý a elegantní rytmus filmového vyprávění. Jediné, co Královu řeč poněkud sráží, je pojetí exteriérů, jejichž mlžný příkrov prozrazuje, že film má v tomto směru blíže k nákladnému televiznímu projektu.

02279178.jpeg

Oč chudší na povrchu, o to bohatší uvnitř. Absolutní tradicionalismus a blazeovaná atmosféra nesmí být zaměněna se sterilitou – pod královskou slupkou totiž dřímá neobyčejně živý a ironický glosátor, který odtažitý svět aristokracie polidšťuje a krále ukazuje jako prostého člověka s hlasem, který má moc měnit dějiny. V ryze staromilských kulisách nevládne kožené aristokratické drama, nýbrž ryzí rozkoš z otevřeného a srozumitelného filmu.


Hodnocení: 85%

autor: Vít Schmarc
Spustit audio