Křečovitě rozjívení Cold War Kids

S Cold War Kids to mám trochu těžké. Uznávám, že občas předvedou strhující momenty, ale někdy mám potíž těmhle kladným seriálovým typům uvěřit - třeba baladu o polepšeném alkoholikovi. Podobně rozpolcené pocity jsem měl i v neděli večer v Lucerně. Reagganovy děti nastoupily na pódium poněkud křečovitě rozjívené, ale natěšené publikum strhly velmi rychle. Téhle kapele se rozhodně nedá upřít jedna věc - několika muzikantskými tahy dokáží načrtnout atmosféru, která se dá krájet.

Cold War Kids projeli energické hity z obou desek, staršími kousky oprášili poctivé velvetovské kořínky a nabídli i novou píseň. Ta bohužel zněla, jako když Jeff Buckley (blahé paměti) popáté přidává, zatímco myslí na to, že mu právě ujíždí noční autobus. Podle mého nejslabší chvíle koncertu. Rychle odsud. Albové pecky vycházely mnohem lépe, a to tím líp, čím víc muzikanti přitlačili na pilu. Hnidopich by asi neopomněl zmínit, že koutkem ucha se občas daly zaslechnout vzdálené ozvěny řekněme U2ovské vlezlosti, naznačující, že Děti studené války by se možná někdy rády viděly na pódiu větším než moje garsonka - a možná by byly ochotny kvůli tomu na jiných věcech slevit. To jsou ale jen spekulace. Uvidíme, kde budou Cold War Kids za pět let. Přál bych jim, aby trochu zestárli. Aby se hloubka zkušeností odrazila na větší autenticitě a nezaměnitelnosti jejich písní, kterým až na tohle jinak nic důležitého nechybí.